čtvrtek 15. května 2014

Psychopati - 6. kapitola


6. kapitola
pohled: Saša

"Děkuji ti, Adame. Moc si mi pomohl. Nevím, co bych si bez tebe počala. Nejspíš bych ji musela nechat na zemi v koupelně." Děkovala jsem Adamovi překotně. Opravdu toho pro mě dost udělal. Ne jen, že Tif dostal z koupelny do postele, kde teď pochrupovala, ale ještě mě půl hodiny povzbuzoval a utěšoval.

Když jsem přišla do pokoje a viděla pootevřený dveře, zvědavost mi nedala a nakoukla jsem do koupelny. Naskytl se mi asi nejhorší pohled za život. Byla jsem zvyklá na ledacos, ale tohle bylo příliš i na mě. Tif seděla, nebo spíš ležela na zemi v podivné poloze a z ruky jí vytékala krev. Kolem sebe měla rudou kaluž, která se rozšiřovala. To by ještě nebylo tak strašný, ale ten pohled do jejího obličeje… Její výraz nikdy nezapomenu.

Byla bílá jako stěna za ní, možná ještě víc. Normálně bych řekla, že je mrtvá, kdybych neviděla zvedající a klesající hrudník. A ty její oči! Byla v nich naprostá hrůza, strach, vina a bezmoc. Bylo to strašidelný. Ten pohled plný bolesti a emocí mě bude strašit celý život.

"Nemáš zač. Rád jsem pomohl. A navíc mi Tif připadne, no řekněme, že jiná. Zajímavá. Myslím, že si s ní tady ještě užijeme." Zasmál se Adam.

Usmála jsem se na něho a dívala se, jak odchází z pokoje. Adam byl naše zlatíčko. Byl to asi nejmilejší a nejhezčí kluk z blázince. Tahle kombinace se moc často nevidí, takže jsme za něj všichni vděční. Všechny holky po něm zezačátku šílely, ale on nikdy k žádné city nechoval. Vždy se se všemi jen kamarádil. Ale myslím, že Tif se mu líbí. Nad tím jsem se musela usmát. Že by konečně náš ledový princ našel svoji vyvolenou?

Přestala jsem přemítat nad Adamem a radši se začala věnovat Tifani. Ležela v posteli s peřinou až pod nosem. Pořád byla bledá, ale vypadalo to, že už se začíná zotavovat. Hrudník se jí zvedal s větší energií, než před půl hodinou, kdy málem vykrvácela. Přistoupila jsem k ní a zlehka položila ruku na její čelo. Trochu se zavrtěla, ale dál spala jako zabitá. Teplotu naštěstí neměla.

Poodešla jsem od ní a jen ji pozorovala. Její černé vlasy byly rozprostřeny po celém polštáři a vypadalo to, jako by plavaly na hladině jezera. Naproti tomu její sněhově bílá, teď už trochu narůžovělá, tvář, vypadala strašně křehce. Bála jsem se, že sebemenší dotyk, by mohl její pokožku trvale poškodit. Ale i přes to, vypadala hezky, a když neberu v úvahu, že právě málem zemřela, tak i docela zdravě.

Nikdy jsem nechápala, jaký důvod můžou mít takové hezké holky k podřezávání. Ani teď to vlastně nechápu. A nejspíš ani nepochopím. Každý má svoje můry, které spouštění naše chování a nikomu z nás se o nich nechce povídat. Jen ti nejlepší kamarádi si je navzájem svěřují.

Nevědomky jsem začala přecházet po pokoji. Vždy, když jsem nervózní, nebo se potřebuji soustředit, tak chodím. Byl to hrozný zlozvyk, kterého se už roky snažím zbavit, ale nejde to. Je součástí mě a nejspíš nikdy nezmizí. Už jsem se s tím napůl smířila.

Přemýšlela jsem nad různými věcmi a dospěla jsem k názoru, že musím vypadnout z pokoje, jinak se zblázním. Pomalu, tak abych nevzbudila Tif, jsem otevřela dveře a vyšla na chodbu. Zavřela sem za sebou a trhla sebou, když dveře tiše cvakly. Snad jsem ji nevzbudila.

Stála jsem na chodbě. Jenže kam teď? Odpoledne jsem žádný rozvrh neměla, protože byl pátek a to většinou míváme volno. Jenže teď by se mi nějaká hodina meditování hodila. Zabila bych tím čas a odreagovala se. Ale místo toho, abych šla do tělocvičny, kde bych se opravdu mohla odreagovat, šla jsem zpátky do knihovny ke knížce, od které jsem byla odtrhnuta.

Po cestě jsem potkala pár lidí, ale všichni na mě divně koukali. Prvně jsem nechápala, co se děje a pořád jsem se prohlížela, jestli nejsem někde špinavá, nebo tak, ale došlo mi, že to bude kvůli nové příchozí. Všichni viděli ten incident v kuchyni, a jestli ne, určitě se to rychle rozšířilo. A já teď, protože jsem její spolubydlící, budu taky za tu divnou. Přesto jsem tušila, že to za chvíli odezní, tak jako všechno.

Došla jsem do knihovny a tiše pozdravila knihovnici. Ta se na mě mile usmála a dál si dělala svoje. Věděla, že jsem tady jako doma a nepotřebuji s ničím pomoct. Šla jsem rovnou ke svému křeslu, kde jsem předtím byla i se svojí knihou.

Jenže mě tam čekalo překvapení. Nevím, jestli milé, nebo nemilé. V mém křesle seděl doktor. Náš doktor, který byl naším otcem, přítelem i nepřítelem. Podřizoval se potřebám nás všech. Tuhle vlastnost jsem na něm měla moc ráda, ale zrovna teď jsem chtěla být sama. A on to určitě věděl.

"Ahoj Sašo. Promiň, že jsem ti zasedl místo, ale když jsem uviděl tuhle knihu," ukázal na stůl, kde pořád ležela Anna Karenina "neodolala jsem a trochu se začetl." Odpověděl na vyslovenou otázku.

"Aha…" zamručela jsem jen a otáčela se k odchodu. Chtěla jsem co nejrychleji zmizet, ale nedostala jsem příležitost.

"Počkej, Sašo. Vlastně jsem přišel za Tebou." Řekl a čekal, jak zareaguji. Strašně rád sledoval reakce lidí na různé situace, úplně se v tom vyžíval.

Neochotně jsem se otočila a sedla si do křesla, které stálo kousek od něj. Pohodlně jsem se usadila, protože jsem očekávala, že tohle bude na dlouho. "Pane doktore, já to vlastně tušila. Proč jinak byste sem chodil?"

Doktor se usmál moji poznámce. Tušil, že jsem to uhodla, ale přesto se nezlobím. Rukou si prohrábl krátké černé, trochu prošedivělé vlasy. Tohle dělal, když musel mluvit o něčem, co podle něj bylo nepříjemné. Trochu jsem se začala obávat.

"Pak možná tušíš, proč jsem tady." Čekal s vytaženým obočím na moji odpověď. Jen jsem zavrtěla hlavou. "Tak teda, jsem tady kvůli tvojí nové spolubydlící. Tifani, že ano? Slyšel jsem o tom fiasku v jídelně a chtěl bych slyšet tvůj názor o celé té věci." Dořekl a čekal.

Tušila jsem to. Tušila jsem, že půjde o Tif a jen doufala, že doktor nepřišel na tu věc s podřezání. Naštěstí tu je jen kvůli "rvačce" v jídelně.

"No… Sarah zase dělala ty svoje narážky a Tif prostě vybouchla. Věděla jsem, že je tu za agresi, a přesto jsem ji nevarovala. Mohla jsem tomu všemu zabránit jen pár slovy. A stejně nechápu Tifaniinu reakci. Vždyť se skoro nic nestalo! Jednala příliš přehnaně. Jenže Sarah se taky mohla krotit. Vždyť nevěděla, za co tu je, takže tohle mohla očekávat." Vychrlila jsem jedním dechem. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem to potřebovala někomu říct.

"Myslel jsem si to. A neboj, tvoje vina to není. Nemohla jsi nic udělat, protože jsi nemohla nic tušit. Tifani neznáš a nevěděla jsi, jak zareaguje. Všechno to byla náhoda, nebo osud, říkejme tomu, jak chceme. Jen by mě teď zajímalo, jestli s ní chceš i přesto bydlet? Dalo by se lehce zařídit, abys zase bydlela sama, jako za starých časů." uklidňoval mě doktor a navrhl mi zajímavý řešení.

Ale když jsem si představila Tafani samotnou v pokoji, v kaluži krve, hned jsem to zamítla. Nemohla jsem ji to udělat. Teď už ne. Musím se o ni starat. Vzala jsem si ji pod svoje ochranné křídla a teď se nevzdám.

"Děkuji za návrh, pane doktore, ale ne. S Tifani jsme se celkem skamarádili a já jí chci pomoct. Myslím, že to dokážu. Myslím, že tohle je moje úloha." A s těmi slovy jsem odešla s knihovny s palčivým pohledem doktora v zádech.

Žádné komentáře:

Okomentovat