Psychopati - 7. kapitola

7. kapitola 

Pohled: Tifani

Když jsem se probudila, v místnosti panovala tma. Ležela jsem v posteli po krk v přikrývkách. Matně jsem si vzpomínala, že mě Saša našla v koupelně a potom mě nějaký kluk odnesl do postele. A potom tma.

Jsem tak blbá, nadávala jsem si v duchu. Mám opravdu štěstí, že to Saša nenahlásila nějaké vychovatelce. Umím si docela živě představit, co by z toho byl za průser. Když k tomu přidám tu jídelnu… No radši ani nedomýšlím, co všechno by se mnou mohly udělat.

Ale teď jsem měla hroznou žízeň. Otočila jsem se na bok a před sebou jsem uviděla Sašu. Poklidně oddychovala a vypadala šťastně. Nechtěla jsem ji budit, ale nevím, jestli bych sama zvládla jít do koupelny. Pořád jsem se cítila slabá a trochu mimo. A kdybych se zvedla, stejně bych ji tím rámusem vzbudila.

"Sašo, Sašo." Zašeptala jsem do tmy. Slyšela jsem trochu zavrzat postel, jak se Saša zavrtěla, ale jinak nic. Zkusila jsem to znovu. "Sašo." Zavolala jsem už trochu hlasitě.

Saša se omámeně posadila a snažila se rozkoukat. "Promiň, že tě budím. Moc, moc mě to mrzí, ale potřebuji vodu. A nevím, jestli bych zvládla jít do koupelny sama." Zaskřehotala jsem. Sucho v ústech bylo dost nepříjemné.

"Jasně, jasně" zabrblala Saša ospala, ale zvedla se a šla do koupelny. Za chvíli už stála u mé postele a podávala mi skleničku průzračně čisté vody. Nedočkavě jsem hltala každou kapičku. Za chvíli byla celá sklenička ve mně a já se cítila plná.

"Chceš ještě?" zeptala se Saša. Byla na mě tak hodná. To jsem si nezasloužila.
"Ne, děkuji. Jdi spát." Odpověděla jsem.

Ale Saša stejně šla zpátky do koupelny a donesla mi ještě vodu. Skleničku postavila na noční stolek a teprve potom zalezla zpátky do postele. Za chvíli jsem slyšela pravidelné oddechování.

I já jsem se snažila usnout. Poslouchala jsem dech vedle sebe a snažila se uklidnit. Ale myšlenky vířily jako roj včel a nechtěli se uklidnit. Pořád jsem musela přemýšlet na tím, co jsem to udělala za kravinu. A na toho kluka. Vzpomínám si na něj jen hodně matně, ale když mě držel v náručí, připadala jsem si v bezpečí. Aspoň na chvíli.

***

Pomalu jsem se probouzela ze světa snů. Zdál se mi krásný sen a já chtěla co nejvíc oddálit příchod do reality. Ale za chvíli už jsem mžourala do pokoje a nespokojeně mručela.

V pokoji nikdo nebyl, ale na stolku vedle mé postele byl lísteček.

Ahoj,
Doufám, že už je ti líp. Já jsem už musela jít na terapii. Nechtěla jsem tě budit, proto tenhle vzkaz. Dneska ještě můžeš zůstat v posteli, ale zítra už si musíš jít pro rozvrh a začlenit se do terapií.
Já přijdu až kolem třetí hodiny, pokud nepůjdu do knihovny. Ještě nevím. Ale po obědě by se za tebou měl stavit Adam (ten kluk co tě donesl do postele, jestli si vzpomínáš). Zkontroluje tě a donese něco k jídlu.
Tak se měj dobře a hlavně neproveď žádnou další hloupost. Tentokrát bych se k tobě nemusela dostat včas!
Saša
Její vzkaz mě potěšil i rozesmutnil zároveň. Je od ní hrozně hezký, že se ke mně chová tak hodně, ale já si to nezasloužím. Nezasloužím si žádné kamarády.

Podívala jsem se na hodiny. 11:36. To už je půl dvanácté?! Vyvalila jsem oči na ručičky. Jak dlouho jsem sakra spala? Muselo to být víc jak dvanáct hodin. Sakra.

S nadávkami na rtech jsem se pomalu zvedla do sedu. Trochu se mi motala hlava, ale jinak jsem byla v pohodě. Pomalu a obezřetně jsem proto vstala z postele a chvíli jen tak postávala. Nohy v pořádku a vypadá to, že dokážu i chodit. Párkrát jsem přešla po pokoji. Dobrý. Sice trochu namáhavý, ale šlo to.

Nic jsem nepotřebovala, tak jsem se svalila zpátky do postele a jen tupě zírala do zdi. Přemýšlela jsem. Včera… Bylo to včera?… jsem to hodně přehnala. Kdyby se tu neobjevili, nejspíš bych už ležela v nemocnici, nebo v márnici. A nevím, co by bylo horší.

Byla jsem ráda, že mě zachránili. Měla jsem druhou šanci a budu se snažit s ní vynaložit líp. Aspoň se pokusím. Kvůli Saši. I kvůli sobě. A možná i kvůli Adamovi. Ale na druhou stranu jsem byla naštvaná. Proč, proč to sakra dělali? Neměli důvod. Měli mě tam nechat vykrvácet. Měla bych klid. Konečně bych byla volná…

Z mých úvah mě vydrhlo slabé zaklepání na dveře.

"Dále" zavolala jsem na příchozího.

Dveře se otevřely a tam stál Adam v celé své kráse. Teprve teď jsem si ho mohla pořádně prohlídnout. Byl vysoký a hubený. Ne žádné párátko, ale hezky hubený. Krátké blond vlasy měl vyčesané nahoru a dokonale mu ladily s modrýma očima. Byl hezký. A jeho kulatý obličej zároveň vyzařoval tolik energii a laskavosti. Určitě to byl milý kluk.

Adam si mě taky beze slov prohlížel. Sklopila jsem zrak a začervenala jsem se. Já jsem se fakt začervenala! A když si vzpomenu, že to on mě celou zkrvácenou nesl do postele, cítila jsem se hrozně trapně.

Teprve teď jsem si uvědomila, že mám čistý oblečení. A já jsem taky byla čistá, žádné stopy krve, kromě obvazu kolem zápěstí. Usoudila jsem, že Saša se chopila iniciativy.

"Ahoj" prolomil ticho jako první.
"Ahoj" odpověděla jsem. Spíš zašeptala.

Ten krásný kluk s blonďatými vlasy lehce přešel celý pokoj až ke mně a sedl si nakonec mojí postele. Pohyboval se tak nenuceně a vůbec nevypadal znechuceně při pohledu na mě. Byla jsem mu vděčná.

"Děkuji." Poděkovala jsem naprosto upřímně. To byla asi nejupřímnější omluva, co jsem kdy v životě řekla.
"Nemáš zač." odpověděl s úsměvem.

Ten jeho úsměv! Byl dokonalý. Při úsměvu ukazoval jeho bílý rovný zuby a úsměv se mu odrážel i v očích. Jeho obličej se celý rozzářil.

"Ale mám. Kdyby nebylo Vás…" hádala jsem se. Nechtěla jsem to jen tak přejít. Jsem mu něco dlužná a nevím, jak to vynahradit.

"Ne fakt, nech to být. To je dobrý. Pomohl jsem takové hezké holce rád." řekl a já se znovu začervenala.

"A myslím, že jsme si ještě ani nebyli představeni." Nenuceně povídal dál. "Já jsem Adam."

"Já vím. Saša mi o tobě psala" a neurčitě jsem ukázala k lístečku. "A já jsem Tifani." Představila jsem se mu na oplátku.

"Já vím. Saša mi o tobě povídala. Prý jsi fajn holka." zasmál se.

"Přišel jsi mě zkontrolovat že?" zeptala jsem se obezřetně.

"Ne, přišel jsem ti donést oběd." Odpověděl zvesela a zase se zasmál. Musela jsem se na něj taky usmát.

Teď jsem si všimla, že u sebe má obědy. V takových těch krabičkách, ale zapomněla jsem, jak se tomu říká.

"Nechám ti to tady. Já za chvíli zase letím. Musím do tělocvičny, takže se s tebou nestihnu najíst. Škoda, druhou porci bych si dal." Položil oběd na stolek a zasmál se.

Chvíli jsme si ještě povídali. Byl strašně fajn. Připadala jsem si, jako bych si povídala s dlouholetým kamarádem a ne s klukem, který mě zachránil a znala jsem ho sotva pár minut.

Ale za chvíli se omluvil a odešel. Ale zase přijdu, řekl. Byl to slib, který hodlal dodržet. Bez něho mi náš pokoj připadal hrozně prázdný a tichý. Už tu nebylo stopy po jeho energii a dobré náladě. Teď tu byla hrobové ticho, které mě dusilo.

Lehla jsem si na postel a za chvíli už jsem spala s vědomím, že ho znovu uvidím. Brzy.