5. kapitola
Vypochodovala jsem z jídelny jako královna. Hlavu vzhůru a neohlížet se. Ve chvíli, kdy jsem tu holku, co si ani nepamatuji, jak se jmenovala, uhodila, necítila jsem nic. Normálně cítím nenávist. Jak vůči sobě, tak proti tomu, koho praštím. Ale teď… Nic. Prázdnota. I teď se cítím prázdná. Bez emocí, bez citů.
Vím, že to dlouho nevydrží. Za chvíli přijde pocit viny a já se v něm začnu utápět. Zase mě donutí dělat věci, které nechci. Je to tak vždycky. Je to jako vaše zlé já, které Vás navádí na věci, které nechcete dělat. Většina lidí tohle zlé já umí zkrotit, ale já ne. Vždy nade mnou vyhraje a já musím poslechnout. Nikdy, ještě nikdy se nestalo, že bych vyhrála. Nevím, jestli je to tím, že jsem slabá, nebo můj ďábel moc silný. A je to vlastně jedno. Vyjde to na stejno.
Rozběhla jsem se ke svému novému pokoji. Schody jsem brala po dvou a div jsem se nepřerazila. Za chvíli jsem už nemohla popadnou dech, ale běžela jsem dál. Běžela jsem po schodech a potom chodbou. Běžela jsem ze všech sil až do pokoje.
Rozrazila jsem dveře, které málem vypadly z pantů. Koutkem oka jsem postřehla, jak se nebezpečně neklonili, ale bylo mi to jedno. Ať se třeba rozbijou. Mě je to úplně volný.
Vběhla jsem do koupeny. Zavřela jsem za sebou dveře a málem se zhroutila, když jsem zjistila, že nemají zámky. Doma jsem se vždy zamkla, aby mě nikdo nerušil. Ale tady nejsem doma, musela jsem si připomenout. Tady jsem v blázinci a mají tu určitá opatření. Například, že nedávají zámky na dveře.
Zanadávala jsem, ale nemělo to cenu, vůbec mi to nepomáhalo. Už jsem v nitru cítila, jak se tam hromadí všechno to napětí. Ta vina. Všechny pocity vyplavou na povrch ve stejnou chvíli a já je nestihnu vstřebat. A v tu chvíli ďábel zaryje svoje drápy do mého svědomí. Do mých řídících vláken. Převezme moc. A já budu bezmocná.
Sesunula jsem se na zem u zdi. V ruce jsem měla žiletku, kterou jsem si zabalila do hygienických potřeb. Měla jsem štěstí, že mi neprohledávali věci. Nebo možná jo, ale předpokládali, že žiletku budu používat na nejvýš na holení noh.
Pocity dorazili… Věděla jsem, že za všechno můžu já. Za to že tady jsem. Za to, že jsem agresivní. Za všechno tohle. Taky jsem mohla za to, že jsem tu holku uhodila. Vždyť ani nic neudělala! Jen řekla, že jsem divná! A já hned vylítla! Pokazila jsem to hned na první pokus. Na poprvé jsem to všechno posrala a teď… Co bude teď? Bude chtít se mnou vůbec Saša bydlet? Ani bych se jí nedivila, kdyby ne. Kdo by chtěl taky bydlet se zrůdou?!
Pomalu jsem přikládala žiletku k zápěstí. Už jen přitlačit a pramínek krve vyteče. Vždyť si to zasloužím. Můžu si za všechno sama. Jsem zrůda! Jsem největší zrůda na světě a nemám vůbec právo na život. Na nic. Tohle je nic proti tomu, co bych si zasloužila.
Ďábel ovládající moji ruku přitlačil. Na ruce se mi udělala malá ranka, z které vytekla kapička krve. V té kapičce krve jsem zhlédla svůj osud. Navždy tohle budu postupovat. Nikdy se toho nezbavím, slibovala kapka. Ruka přitlačila znovu. Rána se rozšířila a začala téct krev. Ne jen kapky, ale malé pramínky, které obtékali moje zápěstí, a zanechávaly za sebou červené stezky.
Spustila jsem ruku se žiletkou a sledovala, jak krev opouští moje tělo. Přála bych si, aby s tou krví odešel i můj život, ale to se bohužel nestane. Mé zlé já nechce, abych umřela. Chce mě mučit. Pořád dokola a dokola.
Dál jsem sledovala, jak se zem pode mnou zbarvuje krví a přemýšlela jsem nad tím, jak dlouho ještě bude trvat, než omdlím. Hádala jsem, že za chvíli. Už jsem cítila tu malátnost, která se mě zmocňuje vždy před tím, než uniknu ze svého trápení.
Z posledních sil jsem měla ještě otevřený oči, když jsem zaznamenala pohyb. Otevřely se dveře a někdo vešel. Viděla jsem jen boty. Neměla jsem dost síly na to, abych zvedla hlavu a podívala se, kdo je ta osoba zač. Chtěla jsem jen, aby už přišla nicota, která se ne a ne dostavit.
Nohy se posunuly ke mně a nějaké ruce zvedli mé zápěstí. Chtěla jsem zaprotestovat, ale nešlo to. Chtěla jsem s rukou uhnout, ale to taky nešlo. Tak jsem jen bezmocně civěla na kaluž krve.
Mé zápěstí za chvíli spadlo zpátky do klína a nohy se vzdálily. Konečně pomyslela jsem si. Teď budu mít snad na chvíli klid. Ale o tom se mi mohlo leda tak zdát. Nohy se za chvíli vrátili a osoba, které nohy patřili, mi zase vzala zápěstí. Tentokrát však k němu něco přiložila a začala mě tím obmotávat celou ruku. Obvaz! Někdo mi obmotává ránu, aby už nekrvácela, ale já to potřebovala. Potřebovala jsem, aby odešla ještě část mé krve, abych mohla spadnout do nicoty!
Snažila jsem se bránit, ale byla jsem příliš slabá. Pohybovala jsem se na hranici mezi bdělostí a stavu beztíže. Ani na jednu stranu jsem se nemohla naklonit, takže jsem setrvávala v tomhle divném stavu.
Osoba už nejspíš zápěstí obvázala, protože mi ho pustila. Nedala mi ho však do klína, ale vedle mě na studenou podlahu. Příjemně to chladilo.
Celé jsem to nechápala. Někdo se mě snažil zachránit, ale proč? Proč se někdo snaží zachránit zrůdu, která nemá právo na život? Proč?!
Osoba na chvíli zase odešla, ale v zápěstí zase dolezla za mnou. Klekla si vedle mě a něco mi tiše říkala. Nevím co, nevnímala jsem ji. Nedokázala jsem rozluštit, co znamenají slovo, která je vycházejí z úst. Nejspíš pochopila, že nebudu schopna komunikovat, protože za chvíli došla další osoba.
Tipovala jsem to na kluka, už podle bot. Typické černé klučičí tenisky. A nohy měl taky vytvarované. Pod upnutými kalhotami šli vidět vyrýsované svaly.
Ty dvě osoby si chvíli něco tiše šeptali a potom mě něčí ruce zvedly. Byly to silné ruce, vypracované a nesly mě z koupeny. Neviděla jsem majiteli rukou do tváře, ale ve chvíli, kdy se mě dotkl, jsem ucítila takové divné chvění. Chvění, které jsem cítila i přes všechnu tu otupělost, která mě svírala.
Kluk mě donesl na postel, kde mě pomalu položil a přikryl. Choval se ke mně s takovou něžností, na kterou jsem nebyla zvyklá. Ani matka se o mě tak nestarala. Nikdy nikdo se ke mně nechoval tak jako on. Připadalo mi, jako bych se s ním znala. A přitom jsem ho ani neviděla. Ale byl to takový vnitřní pocit, který byl neodbytný.
Teda byl neodbytný do té doby, než mi hlava klesla na polštář a já se konečně propadla to tmy. Do své záchranné pavučiny, která mě mohla aspoň na chvíli zachránit.
Žádné komentáře:
Okomentovat