čtvrtek 15. května 2014

Psychopati - 2. kapitola


2. kapitola

V léčebně jsem snad od jakživa. Nepamatuji si nic, než tuhle budovu, ve které jsem strávila svůj život. Neznala jsem nic jiného. Tohle byl můj domov a já byla spokojená. Měla jsem tady všechno. Svůj pokoj, do kterého se mi brzy nastěhuje nová spolubydlící, koupenu, různě věci. Mám tu i mnoho kamarádů, se kterými jsem šťastná. Vychovatelky, jako by byli moje tety, nebo matky. Ale pořád mi něco scházela.

Po většinu času jsem byla šťastná. Chodila jsem na terapie, při kterých občas byla zábava, chodila jsem cvičit, když jsem potřebovala odreagovat. Když jsem si potřebovala důvěrně promluvit, byl tu doktor. Byl tady pro mě. Vlastně, byl tu pro všechny. A to byl ten důvod k občasným zkratům.

Docházelo k nim málokdy, ale když to na mě přišlo, bylo to hrozné. Pocit samoty mě obklopil a já nebyla schopna ničeho. Pohybu, myšlení, prostě ničeho. Mohla jsem jen cítit tu tupou osamělost a výčitky. Výčitky, které mi pořád našeptávali do ucha hrozné věci. Myslí si, že za všechno si můžu sama, kdybych nebyla divná, nemusela bych tu být. Nechci je poslouchat, ale nic jiného není a já vždy podlehnu.

Utápím se ve výčitkách, osamělosti a krvi. Protože moje vlastní vědomí se obrací proti mně. Moje vlastní jádro existence nechce existovat. Posílá svoje přisluhovače, aby mě zmámili a donutili mě dělat hrozné věci. Nutí mě si ubližovat.

Hrozně moc lidí si myslí, že si za to můžeme sami. Sami si přece ubližujeme. Nemusíme to dělat. Ale oni prostě nechápou. Nikdy nepochopí, že my nad tím nemáme kontrolu. Nikdy z nás.

Je to jako bychom v sobě mě zabudované nějaké roboty. A ty při prvním náznaku oslabení zaútočí. Zaútočí na naši mysl a zmocní se jí. Chytí nás do pasti a my nic nezmůžeme. Nemůžeme se bránit, protože ovládají všechny myšlenky, svaly, všechno. A není to tak jen u mě. Je to tak u všech. U anorektiček, žhářů, sebevrahů. Prostě u všech těch trochu praštěných lidí. Ale říkám Vám, že my za to nemůžeme. Za to můžou ti roboti, které tam máme od narození. Nejde s tím nic dělat. Vůbec nic.

Zvedla jsem se z pohovky, na které jsem se do teď válela. Byla jsem ve společenské místnosti a trávila jídlo. Před chvíli byl oběd a já se zase přejedla. Tentokrát lívanců. Když jsem si na ně vzpomněla, mlsně jsem se olízla. Byly fakt dobré.

Zvedla jsem se a zůstala nerozhodně stát. Mám jít do pokoje a počkat tam na novou spolubydlící, nebo ji nechat chvíli soukromí, aby si stihla vzpamatovat? Rozhodla jsem se pro tu druhou možnost. Určitě bude vystresovaná a moje žvanění by jí asi moc nepomohlo. Na to že trpím jakousi poruchou sebepoškozování, jsem extrovert. Já vím, moc často se to nevidí, ale já byla vždy výjimečná. Ale to bylo pro to, že jsem vyrůstala v prostředí, které Vás chápe. Jak je to jak chce, byla jsem hrozně ukecaná a akční až mě to samotnou štvalo.

Jenže co teď mám sakra dělat. Mohla jsem si zpátky lehnout a zkusit usnout. Třeba by se mi to i povedla, ale nechtělo se mi. Věděla jsem, že by mě napadali věci, o kterých nechci přemýšlet. Radši jsem se rozhodla pro knihovnu. Čtení mě vždy uklidní.

Po cestě jsem potkala spoustu lidí. Všichni se vraceli buď z pozdního oběda, nebo z dopolední terapie. Připadala jsem si jako na tržnici. Bylo to samé- ,,Ahoj Sašo" "Nazdar Saš." "Sašo, zlato, jak je dneska?"
Než jsem došla do knihovny, byla jsem celá uzdravená.

Když jsem vešla do knihovny a zavřela za sebou dveře, oddychla jsem si. Tady mě nikdo nebude rušit. Skoro nikdy tu nikdo nebývá a já můžu nerušeně číst, jak dlouho se mi chce.

Stejně nechápu, proč tu máme knihovnu. A posilovnu. A dalších pár vymožeností. Vůbec jsem si tady nepřipadala jako v blázinci, ale jako na intru. Ale na intru, kde dobře vaří, to se musí zdůraznit. Ale nechápu, proč to všechno. Už jsem se několikrát na to ptala vychovatelek, ale vždy jen pokrčili rameny a odešli.

A taky mi připadala divná ta volnost. Co jsem tak slyšela, nebo přečetla, všude v ostatních léčebnách měli mnohem přísnější režim. Lidi tam, si nemohli bez dozoru ani dojít na záchod, natož si chodit po budově jak se jim zlíbí. Připadalo mi to hodně divný, ale nestěžovala jsem si. Byla jsem ráda, že si můžu chodit do knihovny, posilovny, nebo tělocvičny, kdy chci. Podle mě to byla jejich terapie. Nějaký druh, jak nás léčit pomocí volnosti. Možná je to nová léčba, která se na nás zkouší.

Hlavou se mi honily tyhle zvláštní myšlenky na divný systém naší psychiny, takže jsem si ani neuvědomila, že už stojím u křesla s knížkou v ruce. Kdy jsem si sakra tu knihu vzala? Podívala jsem se na obal. Anna Karenina. Moje oblíbená kniha. Sedla jsem si do křesla a začetla se. Tuhle knihu jsem už četla několikrát, ale vždy na mě dokázala zapůsobit. Dokázala jsem se do ní začíst tak, že jsem hodiny nevnímala okolí.

Ze čtení mě vytrhl až hlas vychovatelky. Zrovna jsem byla ve vtipné části a smála se do knihy jako idiot. To se mi stávalo často, takže jsem byla ráda, že v knihovně většinou nikdo nebývá. Protože kdyby mě takhle někdo viděl…

"Sašo? Mohla bys jít prosím se mnou do tvého pokoje. Půjdeš se seznámit s tvojí novou spolubydlící." Sdělila mi vychovatelka s úsměvem. Měla radost, takže ta nová holka by mohla být docela v pohodě. Snad.

Podívala jsem se na hodinky. Vyjukaně jsem na ně koukala. Byly už tři hodiny. Zabarikádovala jsem se tady na dvě hodiny!

Je to tady. Seznámení s novou spolubydlící. Doufám, že bude milá a trochu praštěná. Prosím, moc prosím, aby nebyla žádná puntičkářka, nebo uklízečka, jinak by mě z ní za chvíli kleplo. Ale moje obavy, jak se ukázalo, byly zbytečné.

1 komentář: