čtvrtek 15. května 2014

Psychopati - 1. kapitola


1.Kapitola


Když jsem dorazila domů, byla jsem cela promočená a zmrzlá. Musela jsem jít ze školy v tomhle dešti a to jen kvůli tomu, že jsem neměla hotový nějaký domácí úkol. Učitelka mě tam držela hodinu a já si to musela vypracovat přímo před jejíma očima. Když mě konečně pustila ze svých spárů, zjistila jsem, že prší. A protože mi nic jiného nezbývalo, musela jsem jít domů v tomhle hrozném počasí.

Proto jsem okamžitě zamířila do koupelny. Z oblečení kapalo a zanechávala jsem za sebou mokrou cestičku na podlaze. Mamka mě za to nejspíš potom zastřelí, ale když to utřu…

Když jsem procházela kolem kuchyně, která vedle směrem do koupelny, uviděla jsem brečící mámu a zůstala jsem zaraženě stát. Vyjeveně jsem na ni koukala a hlavou mi lítali nejrůznější scénáře. Nejreálnější byl, že se o tom dověděla. V té tichosti, která vládla místností, byli slyšet jen kapky dopadající na zem z mého oblečení a matčiny slzy dopadající na stůl.

Mamka seděla za stolem s hlavou skloněnou do dlaní. Její tvář byla zkrabacená zlostí, smutkem a lítosti. Vedle vnitřní boj a já se bála, která z těchto emocí zvítězí.

Ona to věděla. Věděla o mém nejnovějším průseru. Nevím, jak se to dozvěděla, ale pokud to opravdu ví, jsem v háji. V naprostém háji. Tohle mohla být poslední kapka, před tím, než mamka vybuchne jako sopka. Stávalo se to málokdy, ale v poslední době k tomu neměla daleko a teď… Teď už pohár vína přetekl.

Matka zvedla hlavu a podívala se na mě. Hleděli jsme si do očí. Bylo naprosté ticho a vzduch by se kolem nás dal krájet. V jejích očích jsem spatřila zlost. Hroznou zlost. Nevím, co našla v mých, ale nepotěšilo ji to. Nikdy jsem se neuměla tvářit, jako že mě to mrzí. Možná pro to, že mě to nikdy nemrzelo. Řídila jsem se heslem: "Nelituj toho, co se stalo, je to minulost. Soustřeď se na budoucnost. "

"Víš, co jsi udělala, že jo?" zeptala se mamka a ani nečekala na odpověď a pokračovala "Dlouho jsem snášela ty tvoje problémy. Snažila jsem se tě pořád obhajovat a chránit tě, ale víš co? Byla to chyba! Největší chyba v mém životě. Měla jsem tě dát léčit, už když jsi byla malá. Ale na to jsem byla moc slabá. Ale teď…" hlas se jí zadrhl a nemohla pokračovat.

Věděla jsem, co udělala. Zavolala do léčebny. Už dlouho mi tím vyhrožovala, ale nikdy na to neměla dost odvahy. Bála se, jak zareaguji, bála se být tady o samotě. Strach v ní vždy převládal, ale teď už tam nebyl. Strach vystřídala zlost.

"Za jak dlouho?" zeptala jsem se jen. S tímhle osudem jsem byla smířená. Věděla jsem, že to jednou přijde. Nebylo úniku. Mohla jsem to jen přijmout se zdviženou hlavou a to jsem taky hodlala udělat.

"Za hodinu tu budou. Máš dost času si zabalit všechny věci." Odpověděla a už se na mě nepodívala.

Hodinu. To jsem měla čas si dát i tu sprchu. Vlekla jsem se do koupelny a už cestou ze sebe shazovala mokré oblečení. Už mi bylo jedno, že to tu bude všechno mokré. Já už to uklízet nebudu.

Vlezla jsem si pod teplou vodu a zavřela oči. Nechávala jsem na sebe dopadat vodu v naději, že ze mě smyje všechnu tu špínu. V naději, že se všechno zpraví. Ale realita byla moc bolestná a já nedokázala oblafnout svoji mysl.

Nevěděla jsem, co cítím. Byla tu bolest. Bolest z odmítnutí a toho, že mě matka zradila. Je to jako by Vám někdo vrazil nůž do zad. Někdo, komu jste důvěřovali. Od toho to bolí nejvíc. Ale byla tu zlost. Zlost, která ovládala celý můj život. Byla tu vždy. Na ni jsem se mohla spolehnout. Nikdy neodešla. Nikdy mě nezradila. Nechala jsem celé své tělo zalít zlostí. Nechtěla jsem cítit smutek. Nechtěla jsem cítit nic.

Vylezla jsem ze sprchy a hodila na sebe jen župan. Oblečení jsem nechala ležet tam, kde bylo. Ať si s ním dělá, kdo chce, co chce.

Vyrazila jsem do pokoje. Musela jsem projít kolem kuchyně, ale nepodívala jsem se tam. Jen jsem prošla nevšímajíc si svého okolí. Při příchodu do pokoje jsem za sebou třískla dveřmi. Divím se, že ty dveře ještě pořád stojí.

Rychle jsem se převlíkla do svých nejoblíbenějších věcí. Modrý rifle, černé tílko a přes to šedý splývavý svetr, který jsem dostala před rokem od tety. Byl hrozně pohodlný a dal se nosit snad ke všemu.

Z pod postele jsem vytáhla svůj velký černý kufr. Měla jsem ho pro tenhle případ. Mamka ho koupila pod záminkou, kdybychom jeli na dovolenou, ale mě byla hned jasný, k čemu je. Hodila jsem ho na postel a házela do něj věci. Oblečení, dvě knihy, oblíbeného plyšáka, náramky, bez kterých nikam nejezdím a další kraviny. Nepodstatné, ale potřebovala jsem je mít. Pomůžou mi zůstat při zdravém rozumu, až mě zavřou.

Někdo zazvonil a poté zaklepal na dveře. Strnula jsem uprostřed pohybu.

Byli tady. Pro mě. Zavřela jsem kufr a vydala se vstříc svému osudu. Po cestě jsem se ještě stavila v koupelně a dobalila poslední věci. Když byli zabalený, měla jsem všechno. Už mě tu nic nedrželo.

Otevřela jsem dveře. Stáli tam dva chlapy. Vysocí, rázní a svalnatí. S těmito chlapy by si nikdo nechtěl zahrávat a to ani já.

,, Slečna Therová?" zeptal se mě jeden z nich. Měl hrubý hlas, z kterého mi naskočila husí kůře.

Jen jsem přikývla a vydala se pryč z bytu. Věděla jsem, že bych se měla ohlédnout. Stála tam moje matka. Měla jsem se s ní rozloučit. Ale nemohla jsem. Moje pýcha mi to nedovolila.

Vyšla jsem vstříc novému životu plný strastí, hodin meditace, léčení a bůh ví čeho ještě s dvěma obry za zády.

3 komentáře:

  1. Je to hezký :) Možná by bylo zajímavé vědět co udělala :) Ale to je tvoje věc :P :)

    OdpovědětVymazat
  2. Teda, zajímavé, zajímavé. :D Nevím, co chudák provedla, a tak budu číst dál. :D

    OdpovědětVymazat
  3. ...nicméně tuším, co by to mohlo být. :)

    OdpovědětVymazat