čtvrtek 15. května 2014

Psychopati - 3. kapitola


3. kapitola

Když jsme dorazili na místo a já vystoupila z auta, oněměla jsem. Při pohledu na tu budovu se mi zatajil dech. Bylo to…úžasný. Nikdy jsem nečekala, že řeknu o blázinci, že je úžasný, ale tohle se jinak nedá říct.

Byla to obrovská, moderně postavená budova. Byla namalovaná takovou hnědou až béžovou barvu, která působila příjemným, přívětivým dojmem. Kdybyste projížděli jen tak kolem a nevěděli, co je to za budovu, nejspíš byste si pomysli, že je to přepychový hotel. Vůbec nechápu, jak to, že to tak je.

Když jsem zase našla řeč a kontrolu nad tělem otočila jsem se zpátky k autu. Chystala jsem si vzít svoje věci, ale jeden z obrů je už držel v rukách a vykračoval si směrem k hlavním dveřím léčebny. Ten druhý stál u mě a pokynul mi rukou, abych šla.

Vydala jsem se tedy po příjezdové cestě, která se klikatila předzahrádkou. Byla to písková cesta a okolo byl zelený trávník se spoustou květin. Květiny po dešti krásně voněly a omamovaly mě. Vzadu za budovou jsem zahlédla zahradu. Vypadala dost obrovsky, ale odtud jsem to nemohla posoudit.

Čím blíž jsme se přibližovali ke dveřím, tím větší jsem cítila nervozitu. Teprve teď jsem pocítila strach. Strach z odmítnutí, dalších problémů a já nevím z čeho ještě. Ale v hlouby duše jsem cítila naději. Malou jiskru naděje, že konečně někam zapadnu. Tady jsou přece podobní lidé jako já. Mohli bychom si rozumět. Mohla bych si najít nové přátele. Doufám, že jo.

Druhý obr, co mi celou cestu funěl na záda, mě předešel, aby mi otevřel zdvořile dveře. Choval se jako pravý gentleman, i když podle vzhledu byste ho tipovali spíš na burana, co neumí ani pozdravit. Mile jsem se na něj usmála.

Při překračování prahu dveří se mi zhoupl žaludek. Teď mi začne nový život. Nový řád. Nový kamarádi. Nový život. A já se na to svým způsobem těšila.

Rozhlídla jsem se kolem a nestačila jsem zírat. Byly jsme v předsíni. Napravo ode dveří byl obrovský botník. A když myslím obrovský, tak opravdu obrovský. Zaujímal snad polovinu místnosti. Pro tolik lidí, není divu. Dál tu byli nějaké skříně, ale všechno to bylo dokonale sladěné a nábytek se zdál nový. Nic nevzbuzovalo dojem stáří.

Muž mě vedl dál. Přešli jsme předsíň a ocitli jsme se v přijímací místnosti, jak jsem se dozvěděla s cedulky, co vysela na zdi. V téhle místnosti dominoval stůl, za kterým seděla docela mladá dáma. Když jsme vstoupili, zvedla hlavu a usmála se na nás. Vypadala mile.

Žena se zvedla ze židle a vydala se k nám. Celou dobu ze mě nespustila oči, ale pořád se na mě usmívala. Nejspíš zkoumala, co jsem to za číslo.

"Děkuji, Time, můžeš už jít. Od teď převezmu slečnu Therovou já." Prohodila směrem k obrovi. Jen se na něj koutkem podívala a hned zase koukala na mě. Trochu mě to znervózňovalo. A nervozita ve mně vzrostla, když obr-Tim- odešel. Teď jsem tu osaměla s touhle ženskou. Co když je to taky nějaká psychopatka, pomyslela jsem si zděšena.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Už začínám šílet a to jsem teprve přišla.

"Posaď se zlatíčko. Mimochodem, já jsem Marie." Promluvila ke mně. To jak řekla zlatíčko, mě zahřálo u srdce. Řekla to tak maminkovsky. Marie ukázala na židli před stolem.

Nejistě jsem se posadila a rozhlížela se. Místnost měla barvu broskve. Možná trochu světlejší. A i zde byl nábytek nový. Na skříňkách, které stály podél zdi, byly kytky, které místnost oživovaly. Taky tu byl trochu nepořádek, takže to působilo obydleně a vůbec ne omšele, ani neudržovaně. Prostě normální příjemná místnost.

Když jsem si prohlídla místnost, můj pohled se zabodl do dámy přede mnou. Seděla skrčená nad papíry a pořád v nich listovala. Nejspíš nemohla najít moje dokumenty. Do čela ji pořád sjížděl pramínek havraních vlasů a ona si ho pořád zandávala za ucho, i když věděla, že ji za chvíli zase spadne. Na sobě měla černou elegantní sukni se sáčkem. Elegantní styl se hodil k její kulaté hlavě. V obličeji působila normálně. Tuctově. Ničím se nevyjímala. Nebyla ani hezká ani škaredá.

Konečně našla ty dokumenty a usmála se. "Promiň. Občas tady mám tolik papírů, že se v tom člověk ztratí. Ale teď když jsem je našla, můžeme se pustit do práce," Omluvila se a hned pokračovala dál. "Zatím vyplníme jen přihlašovací formulář. Zbytek se může doplnit později."

Přikývla jsem, když se mě podívala. Takový zbytečnosti nemám ráda. Jako by si ty všechny údaje nemohla najít sama.

Strávili jsme půl hodiny nad vyplňováním různých formulářů, přihlášek, rozhodnutí a dalších kravin. Ptala se mě na jméno, příjmení, oblíbený činnosti, jaký mám dosavadní známky atd. A mezitím mi i stihla vysvětlit, jak to tady chodí.

Co jsem tak pochopila, každý ráno je rozcvička, potom podle rozvrhu, který později dostanu, budu chodit na terapie a odpoledne je volná zábava. Potom večeře, další volný čas a v deset hodin večerka. Když jsem to tak poslouchala, byla jsem nadšená. Nikdy jsem si nepředstavovala, že to bude takový. Čekala jsem, že mě zamknou někam do pokoje a celý den mě budou mučit, trápit hladem nebo mě nutit si pořád povídat. Ale tohle… Tohle bylo super.

Když jsme konečně skončili s papírováním, vychovatelka Marie, mě zavedla do mého nového pokoje.

Prošli jsme chodbou a vydali se do schodů. Můj pokoj, teda náš pokoj, budu s jednou spolubydlící, je ve třetím patře. Jak jsme proházeli, Marie mi ukazovala další místnosti. V přízemí je tělocvična a jídelna. První patro jsou meditační místnosti, kde se pořádá většina terapií. Druhý patro patřilo klukům. Ale jak mi vychovatelka vysvětlila, měli jsme tam my holky, vstup zakázán. Ale pochybuji, že by se to dodržovalo.

Třetí patro patřilo holkám. A tedy i mě. Ve čtvrtém patře byla ještě společenská místnost a knihovna. Vychovatelka mi vyjmenovala další místnosti, ale ty už jsem zapomněla. Zapamatovala jsem si jen to nejdůležitější. Však se časem zorientuji.

Konečně jsme došli do našeho pokoje. Marie mě vyzvala, ať otevřu. Nejistě jsem vzala za kliku a otevřela dveře dokořán.

Hned mě upoutaly modré zdi, které bodaly do očí. Ale mně to nevadilo. Modrá byla moje oblíbená barva, takže jsem si nemohla vůbec stěžovat. Byla jsem ráda, že nebyly bíle. Vešla jsem dovnitř a ocitla se v mém novém pokoji.

Byly tu dvě postele a u každé stál malý stolek se zásuvkami, lampičkou a malou kytkou. Podél stěny potom stály dvě skříně, které navazovaly na velký stůl. U něj byly židle. Na stole byly poházené různé papíry, mezi nimiž jsem uviděla i pár kreseb. Taky jsem uviděla můj kufr, který stál u postele a už na mě čekal.


"Není to nic moc velkého, ale nikdo si na to ještě nestěžoval. Kdybys potřebovala další skříň, nebo poličku, stačí říct, určitě ti vyhovíme. Vedle v místnosti je Vaše koupelna. Můžeš si zatím začít vybalovat. Já zatím projdu pro Sašu, tvojí spolubydlící. Je to takový ztřeštidlo, určitě se ti bude líbit." Oznámila a usmála se na mě. Potom odešla pro Sašu.

1 komentář:

  1. Zajímavý díl. Jsem zvědavá, kdy se dozvíme, co provedla. :D
    Jen jsem tě chtěla upozornit na množství pravopisných chyb, které tady máš. Hlavně ve shodě přísudku s podmětem - zhruba od poloviny kapitoly, kdy se slečna seznámila s Marií, píšeš, že pak něco vyplňovali, šli, apod. Ale jsou to obě ženy, takže - šly, vyplňovaly, apod. Ty chyby jsou dost rušivým elementem. :D

    OdpovědětVymazat