Esej o tragédii - ukázka

"Víš co by se mi po tom jídle chtělo?" zeptala se. Tak nadšenou jsem ji ještě neviděl. "Chtělo by se mi jít blbnout ven do sněhu!"

"To si děláš legraci, ne?" podivil jsem se. "Sehnal jsem poslední pokoj v okruhu třiceti kilometrů a jediný, co ty chceš, je jít ven?"

"No vlastně jo," usmála se. "Ale pak se zas moc ráda vrátím zpátky dovnitř."

***

Ze strany přilétla sněhová koule, a když jsem zdvihl hlavu, viděl jsem, jak se na mě Vanessa směje. 

"Fakt vtipný," prohlásil sem a snažil se chovat normálně a nepřiznat, že skoro nemůžu dýchat a že ten úsměv a náraz sněhové koule si budu ještě dlouho pamatovat.

"Hele, ještě jsi nedodělala svoji stranu iglú," napomenul jsem ji.

"Ty seš hroznej otrokář" zvolala dotčeně, ale zároveň mile.

"To tys chtěla jít ven a blbnout ve sněhu," namítl jsem.

A zatímco obcházela naši stavbu a nemohla mě vidět, měl jsem dost času udělat si šest sněhových koulí.

"To jo, jenže hlavní důraz měl být na slově blbnout," namítla.

Schoval jsem si vytvořenou munici do bundy, obešel iglú zepředu a předstíral, že hodnotím postup práce. A pak jsem na ni ty koule naházel pěkně jednu po druhé. Když jsem házel šestou, už se smála tak, že si musela sednout do sněhu. Ten smích... Byl jako droga. Čím víc mi ho bylo dopřáno, tím víc jsem po něm toužil.

***

Proč jsem si vybrala zrovna tenhle úsek z celé té knihy? Protože tahle scénka mi přijde hrozně milá a zároveň je poznat, že Tim už tady je v tom až po uši. Je to první ze scén, kde jde znát jejích vztah, přátelství a možná i něco víc.