Psychopati - 12. kapitola

Ahoj,
dneska další kapitola Psychopatů. Doufám, že se bude líbit a bude tu víc ohlasů než u minulé kapitoly. Nezapomínejte, že každý komentář mi udělá radost :)

12. kapitola

Pohled: Saša

Dnešek byl opravdu zvláštní den. Ráno proběhlo v normální rutině. Tifani mě vzbudila, tentokrát mi nařídila budík a dala mi ho těsně k uchu, když začal zvonit. Celý dopoledne jsem na něj neslyšela a podivně mi v něm hrálo. Ale tohle u nás už bylo naprosto v pořádku a mě to napůl i bavilo. Vždy před usnutím jsem přemýšlela, co si na mě na další den přichystá. Nikdy jsem se netrefila.

 A tím by končila ta normální část. Protože bylo pondělí, tak byla rozcvička v posilovně. Jediná dobrá věc na pondělku. Odebrala jsem se dozadu do části s rotopedy. Na jeden jsem vyskočila a jela. Jízda no kole mě vždy uklidňovala. V létě můžu dokonce jezdit kolem léčebny. Připadám si u toho jako anděl. Jen roztáhnout ruce a vznést se.

Jenže jsem se nestihla ani pořádně rozjet, když uslyším hrozný křik. Tafani. Ne! Nesmí se ji nic stát. Prosím bože, jestli se jí stalo něco vážného, nepřežiju to!

Rychle slézám z kola, div se nezabiju a běžím do přední části. Hrozně se bojím, co uvidím. Ale musím běžet a zjistit to. Musím ji zachránit, ať se stalo cokoliv!

U jednoho stroje na nohy se vytvořilo velké kolečko lidí a odněkud z prostředka se ozývaly bolestné steny. Spadl mi kámen ze srdce. Žije, nikdo další neječí, takže to nebude až tak zlé.

Ale stejně si rychle probíjím cestu všemi těly až do samotného středu, kde na mě čeká celá bílá Tifani. Leží na zemi a nohu má v prapodivné pozici. I se svým nedoktorským okem jsem odhadla, že to bude zlomené.

Bezmocně jsem padla na kolena vedle ní. Byla neuvěřitelně bledá, vlasy měla slepené potem a její oči byly naplněné strachem. Bezmyšlenkovitě jsem ji hladila po pramínkách vlasů a šeptala utěšující slova, zatímco ostatní na nás koukali, nebo pomáhali tělocvikářce zařídit Tifani odvoz do nemocnice.

Já tam jen tak seděla a nic nedělala. Jak, jak si mohla něco takového udělat? V jednu chvíli se mi chtělo smát a v druhé brečet. Co kdyby se jí stalo něco vážného? Co kdyby spadla třeba na vaz. To bych teď ležela vedle mrtvého studeného děla bez duše.

Rychle jsem zatřepala hlavou a vypudila ten obraz z mysli. Na to teď nemůžu myslet. Musím být opora pro Tifani. Musím být silná a dodat jí odvahu.

Chytla jsi ji za ruku a zmáčkla. Stisk mi oplatila, i když zbledla ještě víc.

Všechno potom si pamatuji jen jako nejasnou šmouhu vzpomínek.

Donesli nosítka a předělali na ně Tifani. Ale já ji nechtěla pustit. Nemohla jsem. Co kdyby se jí stalo něco dalšího? Musela jsem být i ni. Musela jsem ji chránit! Takže jsem šla s nimi.

Myslím, že jsme jeli do nemocnice nedaleko. Jízdu si vůbec nevybavuji a až později si vzpomínám na obrysy čekárny, kde jsme čekali na fotky z rentgenu. Tifani ležela na lůžku, co tam měli. Já byla u ní. Celou dobu jsem ji držela za ruku a nehnula se od ní. Vlastně jo. Na rentgenu mě od ní násilím odtrhly. Taky mi dali nějakou injekci. Myslím, že to byli sedativa, protože jsem stěží udržovala oči dokořán.

Dál si vybavuji můj pokoj. Krásný modrý zdi, ale postel vedle mě je prázdná. Nedokážu si vybavit, co se stalo. Nedokážu se posadit. Jsem příliš nadopovaná a necítím nic. Jen prázdnota, která mě pohlcuje a já se znova propadám kamsi do neznáma.

***

Když jsem se vzbudila po druhé, čekalo mě milé uvítání. Na konci postele seděla Tifani a zubila se na mě, jako magor. Vypadala… zdravě. Jen pravou nohu měla od lýtka dolů v sádře a už byla z poloviny pomalovaná a podepsaná.

„Dobré ráno sluníčko. Konečně se odhodlala poctít nás svojí přítomností?“ zeptala se mě zvesela. Div, že u toho netančila kankán. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby začala. Nejspíš by to dokázala i s tou sádrou.

„Hmm…“ zabrblala jsem. Neměla jsem sílu odpovědět. Nebo se mi spíš jednoduše nechtělo. Připadala jsem si, jako kdybych uběhla maraton a přitom se mi nic nestalo. To Tifani by měla ležet a j se o ni starat. 

„Prý jsi hrozně hysterčila, tak i museli dát něco na uklidnění. Musíš teď hodně spát, říkal doktor. A máš slyšet, jak o tobě mluví celý blázinec. Jako o hrdince, co je pro kámošku schopná udělat cokoliv. Podle nich si mě zachránila sama.“ Povídá dál, jako by se nechumelilo. Slova jí lítají z pusy jako z kulometu. „Jak já ty drby miluju. Udělají z tebe úplnou celebritu. Teď budu slavná!“ vykřikla do pokoje z plných plic. Bylo poznat, že je taky něčím nadopovaná. Jen to nejsou prášky na uklidnění.

„Já bych pro tebe udělala cokoliv.“ Zabrblala jsem. „A já nechci být slavná. Nejradši bych se teď zahrabala pod zem, protože to ty máš být v posteli s prášky a ne já.“ Pokračovala jsem mrzutě. Normálně bych ji tohle neřekla, ale to bude asi sedativy.

„Jenže je to naopak, tak si to užívej. Pro jednou můžu obskakovat já tebe. A obskakovat doslova, protože s tou sádrou nemůžu zatím chodit!“ smála se Tifani. Když se teď tak smála, vypadala jako opravdový šílenec. Vydávala ze sebe ten smích typu, když se vrah směje před vraždou oběti. Doufám, že mě nehodlá teď zabít.

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle teď nemá cenu řešit, protože Tifani je hyperaktivní a já jsem unavená. Víčka se mi zase začala klížit a já se pomalu propadala do říše snů.

***

„Tafani! Vstávej!“ zaječela jsem na ni z koupelny. Pro jednou se stalo, že jsem byla dřív vzhůru než ona. Ale to bude asi tím, že si naivně myslela, že bude spát do oběda. Jenže to by nesměla být na pokoji se mnou. Tiše jsem se pro sebe zasmála. Tohle bude zábava.

„Tifani!“ zaječela jsem znovu.

„Jestli sis nevšimla, tak já s tou nohou sotva budu běhat kolečka,“ zavolala zpátky rozmrzele a ospale. Dokázala jsem si živě představit, jak si protírá oči a mračí se u toho.

„A to si jako myslíš, že se tady budeš válet? Tak to se prober. Jdeš hezky se mnou dolů. Nebudu ti tahat snídani pod nos.“ Ječela jsem dál a zkulturňovala svůj zevnějšek, aby se mě ostatní nelekli, až dojdu dolů.

„A mohla bys mi vysvětlit, jak budu s tou sádrou lézt ze schodů a potom skákat s tácem ke stolu?“ Tifani se opravdu snažila, aby nemusela vstávat, ale tohle ji neprojde. Hezky půjde se mnou.

 „Já věřím, že někdo tak geniální jako ty, si nějak poradí. A ten tác ti klidně donesu těch pár metrů.“ Odvětila jsem a poslala ji vzdušný polibek z koupelny.

Tifani už to nejspíš vzdala, protože zápolila se sukní. Musela jsem se zasmát, když jsem si vzpomněla na včerejšek a Tifanin výbuch vzteku. Když zjistila, že nemůže nosit kalhoty, hrozně zuřila. Nesnášela sukně a žádnou očividně neměla. Musela jsem lítat po všech pokojích a shánět někoho s její velikostí, kdo by byl ochotný jednu sukni obětovat. Naštěstí se šílená Clary obětovala a dvě nám půjčila. Ale stejně bylo vtipný vidět, jak se Tif rozčiluje nad sukněmi.

Teď si Tifani navlíkala světle modrou, která jí slušela a ladila k obličeji. Říkat jsem ji to ovšem nehodlala. Ještě by mě tou sádrou zabila. A věřím, že ona by to dokázala, kdyby chtěla.