středa 14. května 2014

Žár zelených očí - 8. kapitola



8. kapitola

Záhadný pan J. D. - kdo to může být? Určitě s tím to vším souvisí, dokonce vypadá jako původce celé této záležitosti.

Vytáhnu si list papíru a tužku, kterou jsem sebrala v Chrisově kanceláři. Sice to zabere spoustu času, ale mám pocit, že to prostě udělat musím. Chvíli sedím u zdi, okusuji konec tužky, rozhlížím se okolo sebe a zároveň přemýšlím, co je užitečné a hodilo by se zapsat. Otočím se ke zdi a přiložím k ní papír. Ještě naposledy se rozhlédnu a začínám psát.

Je toho opravdu hodně, avšak netuším, co považovat za to nejdůležitější. Zapíšu si prostě vše, co mne zrovna napadne. Nakonec to vypadá takhle:

- ovládnutí
- potřeba energie
- injekce (2x za měsíc)
- zelené oči
- děti
- pan J. D.
- ZÁCHRANA

Musím něco udělat, něco podniknout. Nemohu tu jen tak sedět. Ale to sakra právě dělám!

Zvednu se takovou rychlostí, až se mi zatočí hlava. Rozhlédnu se okolo sebe a běžím.

Běžím…

V hlavě mám následující plán - doběhnout do města, a odtud se okamžitě vypravit na policejní stanici. Nebo rovnou za starostou.

Ostatní by mě měli brzy začít hledat. Hlavně na hlídače bych si měla dávat pozor. Hodně velký pozor. Ale nevím, jestli nějak ještě víc nezmanipulují roboty, ehm… děti. Ty by se pak mohli chovat jako nějaká zvěř a vrhly by se na mě. Jsou to děsivé představy, co všechno s nimi mohou udělat. Mohli by je i zabít, ale to se nestane, protože je potřebují. Musí z nich čerpat energii na ovládnutí. Jaké ovládnutí, sakra?! Co mají v plánu s naším světem?

Při běhu neustále přemýšlím a neklidně se rozhlížím. Pokouším se poskládat si všechny body z papíru do skládanky, kterou musím vyřešit. Možná už v tom nemám takový guláš, jako před tím, ale čím víc je těch informací, tím víc je to takové divné a nevyjasněné. Ano, je to trochu nevyjasněné a já jsem zmatená.

Chtějí ovládnout svět a potřebují k tomu armádu dětí se zelenýma očima. A drogy. Ty jim dávají. Ale co jsou ty drogy zač? Kdo je J. D.? Justin Debil to asi nebude…

Určitě za tím vším stojí. Zmanipuloval i Chrise. Manipuluje tu s námi všemi a podle potřeby nechává manipulovat i někoho někým. On zmanipuloval Chrise - nechal ho, aby zmanipuloval hlídače - a Chris a hlídači díky němu manipulují děti. Jen já jsem černá ovce, což je dobře. Nechci, aby se mnou někdo manipuloval.

Do města se musím dostat dřív, než tam dorazí Chris. Šance je to mizivá, protože on má samozřejmě auto. Hm… auto. Hlavou mi bleskne úplně šílený nápad.

Asi jsem to zatím přežila, nikdo mě nechytil. Nevím, co čekat dál. Copak tady nikde není plot, místo, kde končí tento robotí areál?

Všichni jsme tu roboti… až na mě. A pana J. D..

V dálce vidím les. Nic jiného. Třeba cesta odtud vede právě za ním. Kéž by… Hlavně nesmím zbytečně ztrácet čas. Musím do lesa.

Běžet, jen běžet…

Částečně si oddechnu, když vkročím na lesní pěšinu. Pěšina se jí ovšem říkat nedá. Všude jsou pařezy, větve a nepořádek. Nechápu lidi, kteří v lese vyhazují odpadky. Všechny ty nástrahy mě zpomalují v běhu, nejdřív si málem vypíchnu oko větví a potom zakopnu a při pádu obličejem smetu pavučinu s pavoukem. Super, pomyslím si.

Zvedám se a oprašuji se od jehličí a pavučiny. S úlekem se zadívám před sebe.

Chata. Stojí tam malá dřevěná chatka s balkonem. V normálním lese bych se nedivila, ale tady to musí něco znamenat. Neváhám a vydám se k ní. Ve vzduchu se udržuje hodně much, což je divné.

Zvedá se mi žaludek pocitem strachu. Ano, bojím se. Pokouším se vzchopit a jdu dál.

Žaludek se mi zvedne znovu a tentokrát se málem pozvracím. Ne, není to strachem. Ten pach… Ten nepopsatelně nechutný pach… Jak nějaká shnilá těla rozkládajících se zvířat. Nechutnost.

Zacpu si noc a otvírám dveře. Ocitnu se v malé chodbě, ze které vedou další dveře dovnitř. Natáhnu ruku a pomalu je otevřu.

Ozve se hlasitý výkřik. Jekot. Se zděšením zjistím, že jsem vykřikla já. V místnosti je obrovský rozložený stůl a na něm leží těla. Tři těla mrtvých dětí. Nechci se na ně dívat, nechci, nemohu… Oba dva chlapci a dívka mají vykulené oči. Ani jeden z nich je nemá zelené. Tak tohle se asi stane s těmi, kteří nemají zelené oči a doktor do jejich těla pustí drogu. Pohled na ně je děsivý. Jejich obličej je nazelenalý a tělo mají rozežrané zelenou kyselinou. Drogou.

Zelenej zmetek!

"Hej, je tu někdo?!" Ozve se hluboký hlas nějakého muže.

Doslova nadskočím. Potichu, ale mrštně se schovám za dveře a poslouchám, odkud hlas zní. Možná je to blbost a měla bych hned vyskočit oknem, ale třeba… Co to melu?! Jasně, že mě slyšel. Musím okamžitě zmizet!

Slyším rychle se blížící kroky muže a jeho hlasité oddechování. Za pár vteřin tu bude. Asi mi v té chvíli úplně přeskočí. Rozběhnu se k už tak rozbitému oknu a proskočím jeho zbytky.

Cítím bolest. Dopadám na tvrdou zem. Cítím, jak mi stéká krev po pažích a z odřených kolen. Hlava mě bolí jako střep…

Musím… Musím…

Postavím se na nohy a běžím, jak nejrychleji mohu. Muž na mě hlasitě křičí, ale nevnímám jeho slova. Vnímám jen, že běží za mnou a já nesmím zastavit.

Nejraději bych jako Alenka spadla do králičí nory a ocitla se v jiném světě. V podstatě si v jako jiném světě připadám a moc k tomu nechybí.

Všichni jsme roboti...

1 komentář: