středa 14. května 2014

Žár zelených očí - 7. kapitola



7. kapitola

Vběhnu na chodbu a co nejrychleji a nejtišeji dobíhám na první roh. Pozorně nakukuji a pozoruji, co se ve vedlejší chodbě děje. Nic, ticho a prázdno. Tak utíkám dál. Na každém rohu se rozhlédnu, ale nikdo nikde není, tak pospíchám dál chodbami.

Všechny děti by mě měli právě hledat, ale vrtá mi hlavou, kde jsou všichni dospělí a kolik jich tady vlastně je. Zatím jsem jich viděla jen pár a to byli jen hlídači a Christian.

Utíkám dál, ale nevím, kde jsem. Odbočuji vždy jen doprava a doufám, že najdu cestu ven, nebo do svého pokoje, kde bych si potřebovala vyzvednou pár věcí. A k tomu bych se měla pořádně nachystat na cestu, takže první zastávka je pokoj.

Bloudím tu už docela dlouho a už nemůžu popadnou dech. Svezu se po zdi a sedím. Dávám hlavu mezi kolena a snažím se nabrat dech, který se ke mně nedostává.

Najednou v dálce uslyším hlasy. Rychle se zvedám a utíkám zpět chodbami. Nevím, kde se ve mně najednou vzalo tolik energie, ale věřím, že bych dokázala běžet dost dlouho, kdybych potřebovala.

Hlasy naštěstí za chvíli utichají, ale já jsem stále na pozoru. Stojím na jednom rozcestí a pozorně poslouchám. Nic. Ticho. Nebezpečí pominulo, ale já stále nevím, kde jsem.

Při zběsilém úprku jsem nedávala pozor, kam odbočuji, takže nemám vůbec žádnou představu, kde se zrovna nacházím. To jsem to dopadla. Umřu sama v labyrintu chodeb a než mě tady někdo najde, tak budu už rozpadlá na prach. No, to možná přeháním, ale myslím si, že by jim docela trvalo, než by mě našli, schoulenou někde ve stínu u zdi.

Po vydechnutí se vydávám dál. Odbočuji, jak se mi chce, ale docházejí mi síly. Mám neskutečnou žízeň a o hladu ani nemluvím. Bloudím tady už pár hodina a nevím, jak dlouho vydržím.

Ale naštěstí, za chvíli se nacházím na známé chodbě. Díky bohu. Rychle, ale stále opatrně a na pozoru, se přesouvám k nám na pokoj.

Už jsem málem zatočila za poslední roh, ale vzpomněla jsem si na Tilla, který má hlídat u dveří. Zastavila jsem a prozkoumávala jsem terén. Naštěstí u dveří nikdo nestál a žádné kroky, či hlasy jsem neslyšela. Rychle jsem se přesunula ke dveřím a vběhla do pokoje. Až když jsem se ocitla v relativním bezpečí pokoje, vydechla jsem si.

V pokoji byla Rachel i Juliet. Obě jen seděli na posteli a koukali na protější zeď. Nepovídali si o různých hezkých hercích a podobných kravinách a mě to najednou chybělo. I ty jejich povrchní řeči byli lepší, než tohle hrobové ticho.

Rychle jsem si sebrala svůj batoh a naházela do něho jen pár nejpotřebnějších věcí, aby mě zbytečně nezdržoval a nezatěžoval. Jídlo, pití, kniha, nožík, který jsem měla schovaný pod polštářem, kapesníky, nůžky a pilník. To bylo celé moje vybavení.

Naposledy jsem se podívala na pokoj. Tohle je nejspíš naposledy, co ho vidím těmihle zdravýma očima. Tiše se pomodlím a vyrážím vstříc dobrodružství a nejspíš i blízké smrti.

Nakouknu na chodbu a samozřejmě nikdo nikde. Všichni mě stále hledají. Nikdo tu není…Nikdo kdo by mě zastavil… Nikdo, kdo by mi zabránil v získání dalších informací…

Pomalu mi docházelo, že se mi naskytla jedinečná možnost zjistit toho víc. Zatím vím jen pár informací, které mi moc nepomůžou, ale teď…

Plížím se chodbami a nahlížím do každých dveří, i když se tak vystavuji riziku, že mě někdo odhalí. Ale za informace, které bych mohla dostat, to rozhodně stojí.

Otvírám další z mnoho dveří a zůstanu ohromeně stát. Tohle je to, co jsem hledala. Kancelář Christiana.

Rychle tam vlezu, zavřu dveře a přisouvám k nim židli, aby se sem nikdo nedostal, zatímco bude hledat. Pochybuji, že by to někomu zabránilo sem vejít, ale dalo by mi to čas na schování.

Místnost je rozlehlá a skromně zařízená. Uprostřed stojí velký psací stůl s počítačem. Za ním byla židle, která je teď u dveří a za stolem je velké okno, přes které vidím zahradu, na které se scházíme. Nikdo tam není.

V místnosti je ještě pár skříní, ale těmi se teď nehodlám zabírat. Jdu ke stolu a prozkoumávám ho. Otvírám všechny šuplíky a hledám něco užitečného. Smlouvy, deník, cokoliv.

Všude se valí jen nákupní lístky jídla, nebo zdravotnických pomůcek. Taky je tu pár rodných listů nás dětí. Mezi nimi je i můj, u kterého je velký červený vykřičník. Super, oni mě mají zvýrazněnou, taková pocta, pomyslím si ironicky.

Až v posledním šuplíku narážím na něco zajímavého. Prvně jsem to málem přehlídla, protože to bylo pod nějakou složkou. Naštěstí jsem ale koutkem oka zachytila roh dokumentů a vytáhla jsem je.

Byli to dopisy s nějakým panem J.D. Dala jsem se do čtení a nevěřícně koukala. Nejvíc jsem žasla nad tímto dopisem.

Pane J.D,
Je mi líto minulé události a určitě se to nebude opakovat. Všechno jsme zařídili a nikdo nemá žádné podezření.
Dětí je dost a výpadky už nejsou možné. Energie je čím dál víc a za chvíli bychom mohli spustit nás plán na Ovládnutí.
Jak energie, tak i armáda se zvětšuje a my za chvíli budeme přepraveni. Čekáme na rozkazy.
Christian A.

Nevěřícně jsem na to koukala. My máme být ta armáda? Kde berou tu energii a na co ji potřebuji? Na to nejspíš byli ty přístroje v té provizorní ordinaci. Na něco s energií.

A co to Ovládnutí? Doufám, že to ještě nenastalo, protože to nezní moc přívětivě. Nejspíš se tady chystají k ovládnutí světa za zády lidí a použijí k tomu nějakou divnou energii a my jim máme sloužit jako armáda. Tak to jsou fakt super vyhlídky. K tomu ještě vím, že děti, co tady jsou, musí dostávat injekci 2x za měsíc a musí to být jen děti se zelenýma očima. Ostatní po injekci zemřou.

Nejspíš bych si to měla někam zapisovat. Do batohu jsem si schovala dopisy, abych je později mohla dostudovat, čisté papíry a tužku. Všechno jsem vrátila zpátky a židli zasunula za stůl. Ještě jsem ta přihodila svůj rodný list, jsem zvědavá, co si tam o mě napsali zajímavého.

Potom už jsem rychle vyběhla z místnosti, odhodlaná, že se tam ještě vrátím a to brzy. Teď musím vymyslet, kde se schovat a co budu dělat dál. Teď jsem prostě nemohla odejít.

1 komentář:

  1. Tohle ti trochu hapruje: Tak utíkám dál. Na každém rohu se rozhlédnu, ale nikdo nikde není, tak pospíchám dál chodbami.
    Thoh tak je tam moc, trochu by to chtělo upravit.

    OdpovědětVymazat