středa 14. května 2014

Žár zelených očí - 6. kapitola



6. kapitola

Stále jsem se krčila za bednou a čekala na vhodnou chvíli, abych se mohla přemístit do většího bezpečí. Pomalu jsem si uvědomovala, že to nebude jen tak, doktor mě okamžitě nahlásí a ostatní začnou s hledáním. Pokud to bude brát jako svoji prohru, že nedokázal otestovat a zrobotit tu vzpurnou Elizabeth a neuzná, že jsem utekla, tak je stejně prostý důvod, jak to poznat. Nebo snad dokážu přimět své oči, aby svítily? Možná bych se dokázala pohybovat jako robot, ale bylo by to hodně podezřelé.

V síni bylo ticho, jenom některé přístroje vydávaly různé zvuky. Doktor před chvílí odvedl holky pryč, naposledy se ještě pozorně porozhlédl po síni, ale naštěstí ho nenapadlo podívat se za bedny. Tvářil se hodně naštvaně, asi se mu ještě nestalo, že by někdo utekl od testů. Všechno je jednou poprvé…

Když už jsem neslyšela žádné kroky, ani hlasy, rozhodla jsem se o další prozkoumání síně. Je to sice riskantní, možná se otevřou dveře a vejde doktor Michaell s vítězným úsměvem a injekcí v ruce, ale proč to nezkusit.

Opatrně jsem opustila místo za bednou a potichu se pohybovala k místu, které mě nejvíce zajímalo. Injekce položené na stole byly již použité pro Rachel a Juliet, další jsem však našla v zásuvce stolu. Byly napuštěné něčím, co musela být nějaká droga, chování ostatních tomu jen nasvědčovalo. Podivná zelená tekutina, která zářila jako oči ostatních. To je to, co je mění v roboty.

Na zkoušku jsem ukápla tekutinu na zem. Nečekala jsem, že se stane to, co se stane. Podlaha na tom místě začala bublat a rozpouštět se… Chvíli jsem na to zírala jako na zjevení a snažila se pochopit, jak to, že děti, které mají v těle tento zelený blevajz, mohou ještě žít. Chová se ta tekutina jinak k různým věcem a lidem? Polité místo se rozšířilo o pár centimetrů, kdyby se vylily všechny ty nádoby, které jsou jí naplněné, bylo by po všem. A opravdu, většina nádob v síni byla zeleně zaplněná.

Prozkoumala jsem i další zásuvky stolu, nenašla jsem nic dalšího, krom injekcí, ale v té poslední byl i kus papíru. Nedokázala jsem přečíst, co je na něm napsáno, písmo bylo nečitelné, rozmazané a místy úplně smazané. Pochopila jsem jen něco ve smyslu 2x za měsíc… injekce… zelené oči… s jinými nepřežijí.

Jak si to jen vyložit. Injekci musí každý z robotů nejspíš dostávat 2x za měsíc a ty, kteří mají jinou barvu očí, injekce usmrtí. Nečekala jsem, že toho zjistím tolik, pořád to ale nechápu. Proč? Proč tohle všechno? Fajn, z lidí se tu stávají roboti, ale k čemu je to platné? Vím toho docela hodně, ale to hlavní mi stále uniká.

Stojím uprostřed síně a nevnímám, což je chyba. Měla bych se každou chvíli otáčet a dávat pozor. Z nevnímání mě vyruší kroky, nebo spíše dupání. A na hlasitosti se osoby taky nesnaží ubrat. Rychle odhodím věci, co mám v rukou a schovám se do svého úkrytu. Dřív, než si uvědomím, že byla chyba nechat papír na zemi a injekce pohozené kolem, do dveří síně vejde doktor Michaell s rudým hystericky nadávajícím Chrisem.

"Jak jsi mohl! Sakra, jak jsi mohl dopustit, aby utekla!" Řve Chris a mává rukama a chytá se jimi za hlavu.

"Nešlo to, ještě nikdy se takhle nikdo nepokusil utéct. Jak jsem s tím mohl počítat." Michaell se stále snaží zachovat klid a nervózně se dívá střídavě na Chrise a na velkou místnost.

"Till tě varoval! To nestačilo?! Chceš snad říct, že to nebylo dostatečné?!"

"Ano, ale… Podívejte, byla tu!" Ukáže směrem k rozházeným injekcím a pohozenému papíru.

"Byla? Byla?" Pronese Chirs ironicky.

"No…"

"To je jasné, že byla! Ale myslíte, že na nás bude čekat? Kdo ji teď bude hledat?!"

"Třeba se tu někde skrývá, zrovna támhle za bednami by byl dobrej úkryt. Nechcete se podívat?" V tu chvíli se mi úplně zastavil dech, čekala jsem, že mě najdou. Bude po srandě.

"Ále, kašlete na to. Jak říkám, tady už dávno nebude. Vyhlásíme dětičkám, aby hledali venku. Všechny je zapojíme, musíme tu mrchu najít. Umíte si vůbec představit, co by se dělo, kdyby to řekla někomu tam venku?"

"Byla by to velká šlamastika, ale nebojte, určitěji najdeme. Nechcete se tedy ještě…"

"Tady není, pochopte to! Tak pojďte, musíme vyhlásit pátrání." Netrpělivě přešlápl a křikl na Michaela, který se chtěl porozhlédnout za bednami.

Jen kdyby Chris věděl, že mě zachránil. Díky němu mě nenašli. Asi si myslí, že jsem tady nepořádek nechala schválně, aby to vypadalo, jako že jsem někde blízko, je tedy na velkém omylu, ale jen ať hledá venku.

Stejně se bojím. Bojím se, že mě chytí a pak budu mít velké problémy. V první řadě se ze mně stane robot a potom mi už budou tresty ukradené. To nechci, musím zůstat pořád při vědomí a zachránit ostatní, i když třeba Rachel a Juliet nesnáším. Co se tu tedy děje? Nejdřív to musím zjistit, dřív, než bude pozdě.

Dlouho se tu skrývat nemohu, až se porozhlédnou venku, určitě se sem vrátí. A když mě nenajdou ani tady, Chris se beztak vypraví do města, aby všechny přesvědčil o tom, jaký jsem blázen. Nikdo mi nebude věřit.

Proto bych neměla čekat na zázrak, musím jednat. Bude problém, dostat se do města, ale nějaká cesta existovat musí. Doufám, že se tam Chris nedostane dřív, než já, čas stále ubíhá a já tu jen tak sedím a nejednám.

Znovu se zvedám z úkrytu, přesvědčená, že co nejdříve zmizím. Momentálně bude probíhat setkání a vyhlášení pátrání, možná za tu dobu stihnu uniknout z míst, kde bych byla vidět.

Otvírám dveře na chodbu, kde je tma a ticho, docela se mi zvedá žaludek. Ale zvládnu to, jen si budu dávat větší pozor. Kéž by to všechno byl jenom sen…

1 komentář:

  1. Ach jo, proč jim dáváš tak hezká jména? Christian, Michaell.....

    OdpovědětVymazat