Nepřítel v těle

Nepřítel v těle

Je to hrozný. Je hrozný se koukat, jak jsou všichni kolem mě šťastní. Jak si ostatní můžou užívat, zatímco mě do žil pumpují sračky chemikálie, které mi mají pomoct. Občas si přeji, aby i ostatní zakusili bolest, která je u mě na denním pořádku. Chci, aby i moji přátelé tohle zakusili. Chci, aby pochopili.

Vím, že je to ode mě sobecké a hnusné, ale když už půl roku ležíte přešpendlení k nemocničnímu lůžku, neschopni skoro žádného pohybu, nemůžete si pomoci. Ze začátku si říkáte, jak budete silní a nepodlehnete. Budete bojovat a rakovina Vás nikdy nedostane. Aspoň ne úplně. Jenomže i ti nejsilnější nakonec podlehnou. Prášky, které do Vás dopují, Vás přímo donutí přemýšlet nad věcmi, které Vás skolí. Které všechno zničí všechnu Vaši vůli.

Přemýšlíte převážně o životě, smrti a smyslu života. Tahle nebezpečná témata ve Vás probudí pocit méněcennosti, strachu a bezmoci. Naprosto Vás odrovná myšlenka na blížící se smrt, i když jste se s ní údajně smířili. Myšlenky na to, že jste nic nedokázaly a nezanechali jste jediný odkaz. Celá Vaše existence se bude zdát zbytečná a možná i zbytečná je, kdo ví… Stejně jako to bylo u mě.

A potom nastupují další emoce. Zlost, nenávist a závist. Závidíte lidem, kteří jsou zdraví. Závidíte i těch, kteří jsou méně nemocní než Vy. Začnete lidi nenávidět za to, že oni můžou být zdravý a Vy ne. Chcete, aby trpěli všichni, protože víte, že jste v tom sami. Úplně sami.
Trpíte a nikdo Vám nepomůže. Nic Vám nepomůže. Léky proti bolesti v tomhle stádiu už moc nepomáhají, jen minimálně. Lijí do Vás samé chemikálie, které zabijí rakovinu, ale zároveň i Vás. A vy s tím zase nemůžete nic dělat. Jste bezmocní. Bezmocní a umíráte…