Psychopati - 13. kapitola

Ahoj,
takže po trochu delší odluce je tu další kapitola Psychopatů s velkým odhalením! Snad se bude kapitola líbit a nezabijete mě. :)

13. kapitola

Pohled: Tifani

To, že jsem měla zlomenou nohu, mělo jednu obrovskou výhodu. Už přes týden jsem se úspěšně vyhýbala rozcvičce a nadále jsem v tom hodlala pokračovat. Není totiž nic lepšího, než buzerovat vaši spolubydlící, která na ranní mučírnu chodit musela.

„No tak Sašo, šup, šup. Ať nepřijdeš pozdě.“ Smála jsem se jí z postele, zatímco se motala v koupelně a snažila se dát nějak dohromady.

„Jestli se mě snažíš nasrat hned po ránu, tak se ti to úspěšně daří.“ Zavrčela na mě. Už budíčku měla nějakou špatnou náladu, ale to mi nebránilo stejně ji provokovat.

„Není nic lepšího na práci, než se tě snažit naštvat. Zvlášť, když můžu ještě půl hodiny ležet v posteli.“ Odpověděla jsem pohotově a vyplázla na ní jazyk. Nemyslím si, že to viděla, ale i tak.

Za chvíli po mě něco letělo. Úspěšně jsem se tomu vyhnula, ale minulo mě to jen o kousek. Saša měla fakt dobrou mušku, když chtěla. Dotyčný předmět byl můj hřeben. Při představě, že by mě opravdu trefil, jsem se zašklebila. To by určitě bolelo.

I s kartáčem jsem se pomalu zvedala na nohy. Vlastně na nohu, protože jsem stále měla sádru. Měla jsem na ni už takové to chodítko, abych nemusela pořád skákat, ale zbytečně jsem nepokoušela osud.

Saša zrovna vycházela z koupelny, když jsem se tam já konečně došourala. Bohužel na snídaně a terapie jsem musela chodit normálně. Nejradši bych zůstala celý den na pokoji a jen ležela. Nanejvýš bych si četla, ale to by byla veškerá má činnost. Ale podle doktorova rozhodnutí jsem byla na tolik schopná, že na hodiny docházet musím.

„Čau na snídani.“ Zavolala za mnou Saša a zabouchla dveře. Podívala jsem se na hodiny, co jsme měli v pokoji. Zase nestíhala. Musela jsem se zasmát. Saša, vlastně ani já, jsme nikdy nestíhali rozcvičky na čas. Ať jsme vstávali sebedřív, vždy jsme přišli pozdě.

V koupelně jsem se zkrášlila do přijatelného stavu a vydala se pomalu do jídelny. Protože jsem musela jít několik pater ze schodů, musela jsem vycházet jen chvíli po Saši. Ono to se sádrou není žádný med chodit ze schodů. Potom ještě cesta do jídelny. Ono to nakonec přeci jen vyjde na tu půlhodinku mým tempem.

Už jsem pět minut seděla u stolu v jídelně, když sešli ostatní. Posedali si kolem a vzrušeně si o něčem povídali. Vůbec jsem se nechytala, takže jsem se naklonila k Adamovi s otázkou. „O čem se to všichni baví?

„Kdybys dneska byla na rozcvičce, věděla bys to.“ Posmíval se mi. Ale nakonec se smiloval a řekl mi to „Příští týden se bude konat ples s dívčí volenkou. Všichni jsou z toho na větvi, protože se to tady moc často nestává. Naposledy před třemi lety, takže si dokážeš představit, jak jsou všichni nadšení.“

I on byl. Viděla jsem mu to na očích, které jiskřily dětskou radostí. Byla jsem překvapená, ale taky šťastná. Nečekala jsem, že tady něco takového někdy bude.

„Takže si můžu vybrat, koho chci jo?“ zašeptala jsem mu do ucha škodolibě.

Okamžitě pochopil, že si z něho utahuji a vlepil mi pusu. „Já myslím, že zrovna ty na výběr nemáš.“

Poté jsem se přidala do debaty. Řešili jsme šaty, ale taky jsem pomáhala s výběrem kluků holkám.  Pořád jsem Sašu nabádala, ať řekne Paulovi, ale o tom nechtěla ani slyšet. Pořád se rozčilovala na celé kolo, že jsou jen kamarádi a nic víc nebudou. Všichni jen horlivě přikyvovali, ale vysmáti jsme byli na celé kolo.

Než jsme se nadáli, museli jsme každý na svoje sezení. Já teď měla hodinu kecání s Františkem. Byl to příjemný chlapík, ale pořád nás nutil si o něčem povídat. Dost mě to iritovalo, protože jsem si svoje problémy nechávala pro sebe.

Pomalu jsme se zvedala a přitom jsem málem srazila polovinu osazenstva. Naštěstí už si všichni zvykli a rychle uhýbali z dosahu. Jen Adam gentleman mi pomohl.

Taky mě doprovodil až do prvního patra, kde jsem měla zrovna být. Na rozloučenou mě políbil. Ale nebyla to jen pusa na pusu, ale pořádný procítěný polibek. Když jsme se od sebe odtrhli, byla jsem celá oddýchaná, ale hlavně šťastná. Jako v mrákotách jsem vešla do místnosti a sedla si na svoje místo.

Míša, která mi seděla po pravici, se na mě jen podívala se zdviženým obočím a radši to nekomentovala. Já si zatím užívala svoji šťastnou chvíli. Až do chvíle, než přišel František a radost mi překazil.

„Takže mládeži, dneska si budeme povídat o hádkách v rodinách.“ Začal hned na úvod. Všichni jsme svorně zaúpěli. Nikdo neměl rád tyhle vážná témata, zvlášť, co se týkaly rodiny.

„Budeme si povídat, proč si myslíte, že tyhle hádky vznikají, jak jim předcházet, nebo jak je řešit.“ Pokračoval, aniž by na nás bral ohledy.

„Kdo chce začít?“ zeptal se do davu. Nikdo se neopovážil zvednou hlavu, najednou jsme měli starosti o své ruce, nebo o židli, na které jsme seděli. Všichni jsme se totiž drželi pravidla – nenavazovat oční kontakt.

„Vidím, že jste sdílní jako obvykle.“ Řekl zvesela. „Takže jako obvykle začneme na začátku kruhu a jdeme po směru hodinových ručiček.“

Na vysvětlenou, v tomhle sezením jsme všichni museli mít židličku v kruhu, tak abychom na všechny viděli. Nebo spíš, aby vychovatel viděl na nás. Já měla chycený místo uprostřed, takže jsem na chvíli vypla a přestala poslouchat.

„Tifani!“ dloubla do mě Míša.

Vylekaně jsem se podívala kolem sebe. Zrovna mluvila holka po mé pravici. Všichni na ni vyseli pohledem, takže si nevšimli, že jsem chvíli nedávala pozor. Jen teď nebudu vědět, o čem mám mluvit. Nevadí, improvizace všechno zastře.

Holka domluvila a vychovatel se podíval na mě. „Tak Tifani, jak to bylo u tebe? Hádali jste se s rodiči? Předcházela si tomu nějak?“ zeptal se mě učitel. Určitě tušil, že jsem nedával pozor a podával mi záchranné laso.

„No… Já vlastně většinu hádek vyvolávala záměrně. Doma jsme se hádali minimálně jednou denně třeba i kvůli kravinám.“ Řekla jsem stručně. Bylo mi jasný, že mu to určitě stačit nebude, ale třeba…

„A proč si ty hádky vyvolávala? Bavilo tě to, nebo co tě k tomu vedlo?“ zeptal se.

Dobrá otázka, pomyslela jsem si. Proč jsem se hádala s mamkou? Proč jsem volala tatovi, jen abych se s ním pohádala? Proč jsem to dělala?

„Nemyslím si, že by mě to bavilo,“ začala jsem pomalu „Ale spíš jsem chtěla mít ve všem pravdu. Hádala jsem se, abych dokázala, že jsem důležitá a ne malé děcko, za které mě měli. Chtěla jsem, aby mě pochopili, ale neuměla jsem jim to říct normálně. Vše jsem ventilovala pomocí hádek. Nebavilo mě to, ale naplňovalo. Ve chvíli té hádky jsem se cítila jiná. Dospělá a důležitá.“ Vyrazila jsem ze sebe. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale až teď jsem si uvědomila, že je to vlastně pravda. Celou dobu jsem jen chtěla být brána rovnoprávně jako oni. Nechtěla jsem, aby mě pořád napomínali, něco zakazovali, nebo přikazovali. Chtěla jsem jen být na jejich úrovni.

Učitel se mě na nic dalšího už neptal. Viděl, že mi něco docvaklo a teď nad tím musím přemýšlet.

Zbytek dne uběhl jak v mrákotách. Kdyby se mě někdo odpoledne zeptal, co jsem celý den dělala, nedokázala bych mu odpovědět. Přemýšlela jsem nad rodinou, všemi těmi problémy co jsem dělala a viděla jsem, že to celé bylo zbytečné. A naprosto k ničemu.

Zrovna jsem ležela na posteli a dumala nad světem, když někdo bez zaklepání vrazil do pokoje. A to doslova, protože dveře skoro vyletěly z pantů, jaká to byla rána.

Lekla jsem se a prudce si sedla, až se mi zamotala hlava. Počkala jsem, až se mi trochu projasní mysl a uvidím rozjasněně. A první věc, kterou jsem uviděla, byl Adamův rozzuřený obličej.

Další šok mnou projel jako blesk. Vůbec jsem netušila, co se děje. Jen jsem viděla, jak rozzuřeně jde ke mně a nevypadal, že by se chtěl se mnou mazlit.

Dorazil až ke mně a já se instinktivně přikrčila. Nečekala jsem, že by mě chtěl udeřit, ale instinkt to udělal za mě.

Ale udělal to. Došel ke mně a normálně mě udeřil.

Nezmohla jsem se na nic víc, než jen na tupé zírání na jeho odcházející postavu. Poté jsem se rozbrečela.