pondělí 2. června 2014

Psychopati - 11. kapitola

Ahoj všichni,
dneska tu mám po dlouhé době další kapitolu Psychopatů! Je to už delší doba, ale doufám, že si všichni pamatují minulý Sašinin zkrat, kde se zhroutila u doktora, protože ji občas Tifani štve. A jak to je teď, po nějaké době sblížené těch dvou?
Doufám, že se Vám kapitola bude líbit, protože podle mě se tam máte na co těšit. Situace se přiostřuje a to si počkejte na další kapitoly... Ale teď vzhůru do čtení, a ať se z Vás nestanou psychouši :))

11. kapitola
Pohled: Tifani

Pátek 1.4.
Ahoj milý deníčku,
tak už tě mám i já. Netrvalo to ani tak dlouho a shledali jsme se. Je to teprve čtrnáct dní, co tady jsem, ale už jsem tě vyfasovala. Doktor tvrdí, že mi to pomůže. Že mě to zbaví mých problémů.
Nevěřím mu. Ne v tomhle. Jak by mohl jeden blbý deníček něco změnit? Možná oddálit utrpení, chuť něco si udělat, ale vyléčit mě? Kravina.   
Ale nechci doktora naštvat, protože jsem slyšela pár zvěstí o tom, co se stane, když ho někdo neposlechne. Je takových jen pár, ale zaslechla jsem, že ten kdo přece jen neposlechl, byl převezen do jiné léčebny, kde na něj zkoušeli elektrošoky. Podle mě je to kravina, ale pokoušet to nebudu.
Takže deníčku. Teď budu psát a dnešku. Části dnešku, protože je teprve něco po jedné a bůh ví, co se do večera ještě stane.
Ráno jsme vstala jako obvykle první. Nevím proč, ale od té doby co jsem tady, spím klidným spánkem, ale vždy se vzbudím o pět minut dřív než budík, který hlídkuje na nočním stolku.
Většinou těch pět minut strávím tím, že vymýšlím, jak vzbudit Sašu. Stal se z toho nášs takový malý rituál. Hned třetí den po příjezdu Saša zaspala a já nevěděla jak ji vzbudit, tak jsem ji polila vodou. Další den opět zaspala, tak jsem po ni házela zubním kartáčkem. A protože není sama schopná vstát, dělám každý den něco jiného. Občas dá zabrat něco vymyslet. Ale umím být v tomhle ohledu dost kreativní.
Ale dneska ne. Jen co jsem otevřela oči, měla jsem nutkání něco dělat. Hned. Vylezla jsem z postele, osprchovala se, udělala další potřebný věci, trochu se namalovala. To je u mě taky novinka. Nikdy jsem se nemalovala, ale od té doby… Od té doby co chodím s Adamem, si dávám lehké stíny, řasenku a lesk. Musím se mu přece líbit. I když mi pořád tvrdí, že jsem hezká i bez toho. Kecka je to. Ale mám ho fakt ráda. Je milý, hodný, nápomocný a vypadá, že to se mnou myslí vážně. Doufám…
Mezitím se vyhrabala z postele i Saša. Nevím, jak to zvládla, ale byl to příjemný nezvyk.
V koupelně jsme už synchronizované a vlezeme se tu obě. Nezavazíme si a právě naopak si docela pomáháme. Připadám si s ní, jako se sestrou. Někdy mě neskutečně štve, ale to jsou jen takové chvilkové zkraty. Jako u sourozenců.
Vysoukali jsme se z koupelny právě na čas, abychom běželi dolů na rozcvičku. Mě by stačil už jen ten běh z našeho patra až do tělocvičny, ale to by nabyla naše vychovatelka, kdyby nám nedala pět koleček kolem tělocvičny. A to byla dneska asi v nějaké dobré náladě, protože normálně běháme víc.
Potom jsme si zahrály fotbal. Já spíš jen tak postávala, protože mě to nebaví. Je naprostá kravina běhat za míčem z jednoho rohu tělocvičny na druhý a zase zpátky.
Přirozeně jsem byla ráda, když nás konečně pustila na snídani. Dneska se v jídelně vytáhli. Vdolečky. Na snídani! Dala jsem si čtyři a všechny je snědla. Saša na mě občas kouká jak na zjevení, že toho tolik sním, ale copak já můžu za to, že mám rychlý metabolismus. Ale jejímu vykulenému výrazu se prostě vždy musím smát.
Po snídani následovala rychlá sprcha a potom terapie. Dneska jsem měla v rozvrhu meditaci s panem D. Je to takový starší dědeček, který je neuvěřitelně nudný a my na jeho hodinách usínáme. Nedivte se, když máte asi čtyři hodiny v kuse dělat Hmmm… Hmmm… Mmmm… Mmmm…
To by nevydržel asi nikdo, natož my, hyperaktivní psychopati. Takže po většinu času děláme kraviny, nebo spíme. Dneska to byla obzvlášť zábavná hodina. Nějací kluci donesli toaletní papír, takže jsme hrály papírovou bitvu. A zároveň mi to připomínalo hru Čaj, rum, bum teď, protože vždy, když vychovatel alias učitel otevřel oči, všichni jsme zkameněli. Když je zavřel, následoval neuvěřitelný výbuch smíchu a další rány papírem.
Po tomhle mučení jsme celý obalení toaleťákem šli na oběd. Bohužel jsme tam byla jen naše skupinka ,ve které Saša není. Takže jsem nemohla vidět její výraz, který by nahodila, kdyby uviděla mých šest knedlí se svíčkovou.  
A potom nic. Vlastně v šest mám ještě tělocvik a posilovnu do osmi, ale mezitím mám volno. Tak jsem se rozhodla, že toho využiji a

Vyrušilo mě zaklepání na dveře. Rychle jsem schovala deník pod polštář a uhladila ho tak, aby nebyl deník vidět.
„Dále!“ zavolala a čekala, kdo vejde. Tušila jsem, že to bude Adam, ale třeba by to mohla být i Saša, nebo doktor. Tady nikdo nikdy neví jistě, kdo se objeví za dveřmi.

Byl to Adam. Nakoukl s tou svojí blonďatou kšticí do pokoje a zkontroloval stav. Nejspíš ho potěšilo, co vidí, protože se ke mně vrhl s úsměvem od ucha k uchu. Povalil mě do lehu na posteli a tyčil se nade mnou, jak nějaký bůh. Můj úžasný bůh.

Vlepila jsem mu jednu rychlou pusu a vymanila se z jeho vězení. Dneska jsem neměla náladu na hrátky. Dneska jsem se ho chtěla zeptat na něco důležitého. Radši bych si opravdu hrála na nedostupnou, než řešit tuhle věc. Ale už mi to několik dní nedalo spát, tak jsem se rozhodla vyjít s tím na světlo dřív, než bude pozdě.

Adam tázavě zvedl obě obočí. Nebyl typ, co by mě hned zahltil otázkami co se děje. Radši si počkal, co ze mě tentokrát vypadne. Za to jsem ho měla taky ráda. Měla jsem na něm ráda skoro všechno, ale přiznávat to nebudu.  

„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše a s obavami v hlase.

„Ahoj,“ odpověděl stejně tiše.

Kochala jsem se na něj, jak leží na mé posteli. Dneska měl na sobě neformální rifle s černým trikem. Jeho tvář stále zdobil úsměv a jeho oči zkoumaly ty moje. To jak ležérně tu ležel a jak se na mě koukal, s láskou v očích, mi vůbec neusnadňovalo najít slova, kde začít.

„No víš, chtěla jsem s Tebou probrat jednu takovou věc,“ začala jsem nejistě. „ Dneska u snídaně se kdosi z kamarádů zmínil o tom, jestli už konečně vím, za co tady seš. Jako jestli jsi mi to už řekl. Dokonce uzavírali sázky, tak jsem si řekla, že se tě zeptám sama…“ dořekla jsem a nechala větu s pomyslným otazníkem vyset ve vzduchu.

Změna v Adamovi tváři byla hned patrná. Úsměv mu zmizel ze rtů a místo toho zatnul čelist, až mu vystoupily vrátky. Sakra, byl naštvaný.

„Do toho ti nic není!“ vyjel na mě.

Překvapeně jsem na něho koukala. Takhle se mnou nikdy nemluvil. Nikdy! Ani když jsem ho sebevíc štvala, vždy se ke mně choval mile. I ke všem ostatním. Nikdy jsem ho neviděla takhle prudce a odmítavě odpovídat. Chtělo se mi z toho brečet, ale taky řvát. Zase jsem v sobě měla zmatek. Tolik emocí. Tolik bolesti.  Ale musela jsem se rozhodnout, co teď. Nakonec zvítězil vztek. Tohle si líbit nenechám.

„No to teda je! Pokud si nepamatuješ, jsem tvoje holka. A jako tvoje holka mám jisté práva na informace. A myslím si, že tohle je docela důležitý!“ Zaječela jsem na něj na oplátku.

„Ne. Tohle je moje osobní věc!“

„Proč? Vysvětli proč mi to nechceš říct a já ti dám pokoj!“ ječela jsem na něj jak u vytržení.

Vůbec jsem se neovládala. Vztek mě zaslepil a určitě jsem byla celá rudá. Měla jsem na krajíčku k tomu, abych se psychicky zhroutila, nebo se hystericky rozbrečela. Ani jednou jsem nechtěla udělat před ním.

„Protože tě nechci odradit.“ Řekl potichu zlomeným hlasem.

Málem jsem ho přeslechla. Odradit? Co by mohlo být tak hrozné, že by mě to odradilo. Vždyť ho mám ráda! Takového jaký je a nic na tom nezmění fakt, že budu vědět, za co tady je. Vždyť i on věděl, že jsem psychouš, co se podřezává.

Adam se zvedl a seděl těsně vedle mě. Obličej měl přede mnou, až jsem cítila jeho jemný dech, jak mě šimrá ve vlasech. Jeho výraz byl plný utrpení a bolesti. On si opravdu myslel, že ho opustím kvůli tomu, za co tady je.

„Víš, že mě můžeš všechno říct, že jo?“ zašeptala jsem mu do úst a políbila ho.

Ne jemně jako doteď. Ale naléhavě a prudce. Polibek mi opětoval se stejnou vášní a prudkostí. Potřebovali jsme se jeden druhého. Byli jsme jako dva dílky skládačky, které do sebe skvěle zapadají.  

12 komentářů:

  1. A dál? To to vážně takhle skončíš? :D Okamžitě sem nakul další! :D Za co tam je? Já už to chci vědět. Já být Tif, tak mě to hodně štve, že by mi to Adam nechtěl říct... Jen doufám, že se jí příště kvůli tomu nepokusíš zabít... :D
    Nevím, jak to děláš. Myslela jsem si, že ten deníček, že to bude příliš dlouhé, ale četlo se mi to dobře. Opět skvělá kapitola. Chci další, nenech mě čekat dlouho prosím. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Opravdu? Vážně? To jako vážně?!!!!!!! PROČ?!!! Takhle to ukonči. To nemůžeš dělat. :D Já potřebuju další kapitolu. Já chci vědět, za co tam je Adam. Prosíííííííííííííííííííííííííííííííííííííím! :D

    OdpovědětVymazat
  3. Kolikrát mám někomu opakovat, že takhle se kapitoly končit nesmí a nemůžou?! :D
    Děsně mě tajímá za co tam Adam je! Ze začátku jsem to nějak vydržela, ale teď, když vím, že na ní tak vyjel! Asi bych mu potom nedala pusu a tak, ale každý jsme jiný!
    Parádní kapitola a stejně jako holky chci další a taky chci vědět, za co tam je!

    OdpovědětVymazat
  4. Teď to náhodou bylo ale děsně zajímavé! :D Moc pěkná kapitola, ten deník se mi líbí :) A vážně by mě zajímalo, co Adam skrývá. Prozradíš nám to? :D

    OdpovědětVymazat
  5. To jakože vážně? :O Takhle to ukončíš? :OO Rychle další!:3 Jsem napnutá jak telegrafní drát :D
    Ten deník se mi moc líbí, je to takové zajímavé.:3 A Adam mě celkem naštval, když na Tif tak vyjel :DD A fakt by mě zajímalo za co tam je:3 Jak tak vyjel, připadalo mi, že tam snad sedí za vraždu či co xDD Až na to, že za vraždu by asi seděl jinde..:D
    P.S. přísaha že si tuto kapitolu dočtu splněna!:D

    OdpovědětVymazat
  6. Uzasna kapitola, jako obvykle :D. Zapis z deniku je rozhodne zajimavy... A ten konec?? Pekvapil me a svym zpusobem jsem neco podobneho cekala. Adam me zajima cim dal tim vic. Za co v lecebne je?? Jaka je jeho minulost?? Honem dalsi ! :)

    OdpovědětVymazat
  7. Denníčkovú formu písania som nikdy zvlášť neobľubovala, i keď ozvláštňuje to dej a to je good .D Viac ma ale baví normálna poviedka, tá ich hádka a to ako vybuchla mi prišlo trochu prehnané, ale tak každý reagujeme inak no :D Ale vážne by ma zaujímalo za čo tam Adam je :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Tak deníček vyhovuje jak komu no, s tím asi nic neudělám. A tím přehnaný myslíš moje psaní, nebo reagování Adama? Jestli té postavy, tak to bylo naschvál a jestli psaní.. tak se pokusím zlepšit no :))

      Vymazat
  8. Stejně mám radši Sašu, nevím proč, prostě ano :D
    Sakra, proč tam ten Adam je?? Chci to vědět!!! :D Prosím, vydej/pošli další část! :/

    OdpovědětVymazat
  9. Ten konec.. To je fakt? Děláš si srandu?:D Jak to tak takhle můžeš skončit(kapitolu)..?! :D Jak mi to můžeš udělat? :D Ihned další!.. já chci vědět, proč tam je!:D

    OdpovědětVymazat
  10. Hm, tak to jsem vážně nečekala... Vážně škoda, že jsi to ukončila v tomto momentě. :D Vím, že to bylo úmyslně, ale mám pocit, jako by kapitole něco chybělo, no... nevím, jak to dál rozvést, prostě rychle potřebuju pokračování! :D

    OdpovědětVymazat
  11. Konečně jsem se k tomuto dostala. A vážně dost mě zajímá, za co je Adam v té léčebně a pomalinku mám strach :-DD Jinak skvěle napsaná kapitola a s tím deníčkem si to dobře naplánovala. Takže czhůru na další kapitolku :D

    OdpovědětVymazat