Žár zelených očí - 2. kapitola

2. kapitola

Probudila jsem se úplně mimo v černé tmě a nevěděla co se děje. Nejraději bych začala křičet, ale něco mi říkalo, že to není dobrý nápad. Nejdřív jsem si vlastně musela uvědomit, co se dělo před tím. Nebyl to s tím dnem Výběru jenom sen? Určitě ano, protože v realitě bych s tím nesouhlasila.

Ne, bohužel je to pravda. Jsem tu sama ve tmě a místo v pohodlné posteli ležím na slabém pytli. Jsem tak mimo, že nemohu být ani pořádně vyděšená. Nevím, co si o tom mám myslet, co očekávat. Ale samozřejmě nejsem tak hloupá, abych si myslela, že toto je normální zacházení s vybranými.

Po chvíli mi dojde, že zavřená v tom sklepě nebudu sama. Beztak tady jsou i ty nány. Nepokouším se radši o žádnou komunikaci, co když jsou ještě v bezvědomí nebo spí, určitě by začaly křičet. Mé očekávání za pár minut vyplní.

"Ha… Haló?!" Začne ječet, jako kdyby ji na nože brali. Uznávám, toto je možná mnohem horší, i když…"Tak je tu někdo?!" Začíná úplně hysterčit.
"Rachel? Proč tak křičíš?" Promluví druhá dívka, která byla včera (možná tu ležely i více dní) také vybraná. "Kde… Kde to sakra jsme?!" Teprve se pořádně probere. Není to žádný luxusní hotel, jak si vysnila. I Elizabeth si představovala něco lepšího.
"Už víš, proč křičím? Taky by mě zajímalo, kde jsme." Odpovídá Rachel zkroušeně. Já jenom tiše čekám, počítala jsem s tím, že budou doufat v to, co jsem zaslechla v další konverzaci.
"Co si myslíš, že udělali s tou holkou? Zabili ji? Aspoň nebudeme mít větší šanci v tom filmu. Stejně to nebyla moc velká konkurence…"
"Ehm.. já si myslím, že se o žádný film jednat nebude." Chytrá holka, pomyslím si sarkasticky. "Ale třeba je to jen nějaká zkouška." Možná není tak chytrá. Popravdě jsem v to doufala taky. "A jestli ji zabili, tak by jsme hned po ní byly na řadě my."
Ta slova zůstala viset ve vzduchu, asi byly obě pořádně vystrašené a doufaly, že to tak není. Usoudila jsem bych mohla promluvit, ale nedalo mi to vychutnávat si jejich strach, aspoň jsem trošku zahnala ten svůj. Nechtělo se mi mluvit, docela dost mě naštvalo, že by někdo zaplatil roli ve filmu něčím životem. Taková sobeckost! Opravdu škoda řeči s takovým člověkem.
Nějaký blbý trapný film! Proč se k tomu musela zamotat právě ona?! Teď si taky připadám trošku sobecká. Hned na začátku jsem mohla tušit, že se o film nejedná, protože nebyla nijak talentovaná, ambiciózní, ani nestála o pozornost. Její opačné vlastnosti se k tomu naprosto nehodí. Proč nemohla víc vzdorovat? Už nikdy neuvidí své rodiče, ani jedinou kamarádku a to je strašná představa. Musí se k tomu postavit a zjistit o co tady jde. To jediné zatím může udělat.

***

Do temného sklepa proniklo oslňující světlo, které je na okamžik oslepilo. Ve dveřích se neobjevil Christian, ale nějací dva černě oblečení muži. Jejich tváře byly podmračené, vypadali hrubě. Když viděli vystrašené a podivující se obličeje dívek, jejich výraz se změnil na pobavený. Ten větší se představil jako Bill, měl nechutně vlezlý a přitom hrubý hlas. Představil i svého o něco menšího společníka, který vůbec nemluvil. Jmenoval se Till.

Bill a Till, no tak to je super. Překvapilo mě, že mají stejně zářivé zelené oči, jako já, ty dvě nány i Christian. Nejspíš je to jen náhoda.

Bill a Till se s nimi vůbec nepárali, čapli je svými velkými dlaněmi za hubená zápěstí a když se pokusily vzpírat, ještě víc přidali na stisku. Zatím jsem se nepokoušela o útěk, nemělo to cenu. Ani jsem se slovně nehádala, jako ty dvě. Téměř i brečely, jak je ty dva stírali, ale já zůstávala bez řeči a s nic neříkajícím výrazem. Chce to čas na prozkoumání.

Vedli je tmavou chodbou, pomalu se dostávali k dennímu světlu, doklopýtali po špinavých schodech a ocitli se na travnaté ploše. Všude kolem byli lidé… Konkrétně spoustu dětí… a ne jen tak ledajaké. Vypadali by úplně obyčejně, ale to přebíjely jejich neobyčejně zářivě zelené oči.. Některým zářily více, někomu méně. Přestože byli dobře živené, nevypadali šťastně, určitě jim chyběla rodina a přátelé. Jediné, co na nich zářilo, byly ty oči…

Všude okolo bylo i spoustu mužů, vypadajících podobně jako Bill a Till. Uprostřed těch hloučků stál Christian a spokojeně promlouval k ostatním. Potom si jich a všiml a gestem ukázal, že mají jít k němu. Pořád je ještě táhli ty dva, Christian dalším gestem naznačil, aby je pustili.

"Ále, kohopak tu máme!" Zvolal přehnaně veselým hlasem. "Rachel, Juliet a dokonce naši hrdinku Elizabeth!" Sladce se usměje.

"S tou hrdinkou jste si to mohl odpustit... a kde to vůbec jsme?!" Už to nevydržím a ozvu se.

"Proč bych si to odpouštěl? Tvá odvaha, že se ozýváš, je opravdu hrdinská. A říkej mi Chrisi! Nebudeme si přece vykat, Elizabeth." Ten jeho odporný úsměv!

"A co s námi bude, Chrisi?" Opatrně se otáže Rachel.

"Tobě jsem žádné tykání nedovolil!" Zamračí se. "Ale ne, dělám si srandu, děvče. Samozřejmě se to brzy dovíte." Odpovídá záludně.

"Proč tohle děláte? Proč?! Sice vůbec nevím, o co tady jde, ale vím, že o film určitě ne! Byla bych fakt ráda, kdyby jste nám to vysvětlil. Chci to vědět! A nemažte nám med kolem pusy, všichni stejně vědí, jaký jste ve skutečnosti. Podrazák a hajzl…" Opravdu nevím, kde se to ve mně vzalo. Obvykle se takhle nerozčiluji, bývám stálý kliďas. Nechápu, co se to děje.

A mám v plánu to zjistit…

"Ach, vy mladí. Elizabeth, určitě se to brzy dozvíš." Mluvil stále klidně, ale já v jeho očích rozpoznala zlost. "Teď se pěkně přiřaďte k ostatním a vychutnejte si oběd v jídelně, je opravdu výborný." Další větu pronesl hlasitě, aby ho slyšeli všichni ostatní: "A ostatní samozřejmě nebudou těmto děvčatům nic vyzrazovat, jinak vědí, co je čeká." Ostatní poklidně kývali a nic nenamítali. "Tak běžte! Vás tři ještě vyprovodí Bill a Till, nemůžeme riskovat, že se vám zachce uniknout. I když to je nemožné…"

Nemožně nemožné… Ale já to dokážu.