Žár zelených očí - 1kapitola

Kapitola 1

Dneska je den Výběru, což je super, protože se ve škole budeme celý den nudit a nic nedělat. Každý rok, když se koná den Výběru, přijede k nám na školu jeden člověk od filmů. Většinou je to nějaký slavný režisér a vybírá si nadějné děti, které si potom odváží a zasvěcuje jejich život do tajů filmů.

Pro mě je to odpočinkový den, protože u mě je velice malá pravděpodobnost výběru. Vybírají hezké, nadprůměrné, nebo nějak zajímavé děti. A to já nejsem, díky bohu. Jsem průměrný, tichý, kamarádský žák. Nikdy jsem neměla žádné problémy, ale taky jsem se nikdy nijak nevyjímala. Jsem typ člověka, který sedí v koutě a přihlíží dění okolo.
Jak jsem říkala, celý den byla nuda. Blíží se dvanáctá hodiny a do třídy vstupuje muž pro výběr.

,, Dobrý den třído. Jsem Christian Grace a jsem herec. Mám z Vás vybrat jednoho šťastlivce, který pojede se mnou a bude pokračovat v téhle kariéře. Bude bydlet na nové dobře vybavené škole a bude mít k dispozici všechny přepychy, jaké si můžete představit." povídá s úsměvem na rtech.

Vypadá mile. Je středně vysoký, krátký hnědý vlasy, který jsou hezkým způsobem rozcuchané. Na sobě má černé kalhoty, bílé triko a ležární sako. Vypadá, jako by si vyrazil jen na procházku, ne na důležitou událost roku. Ale nejvíc mě na něm uchvacují jeho oči. Má je smaragdově zelené, stejně jako já. Uhrančivý pohled, kterým určitě dostává všechno co chce.

Podívá se mým směrem a já okamžitě klopím zrak, ale i v té krátké chvíli jsem zahlédla jako by poznání. To je ale kraviny. Nikdy mě přece nemohl vidět. Vrtá mi to hlavou, takže neslyším co říká.
Najednou do mě drcne má spolusedící a šeptem mi říká, že jsem vybraná. Udiveně se rozhlížím kolem sebe. všichni na mě civí jako na zjevení. Nikdo nepředpokládal, že by mohli vybrat někoho jako jsem já. Někoho tak tichého a nespolečenského.

,,J..Já?" koktám

,,Ano vy Elizabeth."

,, Ale to není možná, vždyť já ničím nevynikám. Nejsem vyjímečná a ani se na to nehodím!" rozčiluji se. Nechci dělat herce, chci jen v klidu žít svůj tichý život, ale s tím se teď asi můžu rozloučit, pokud mě opravdu vyberou.

,,Ale to není pravda Elizabeth. Vy jste vyjímečná a víc než si myslíte. Taky máte dobrý známky a nejsou s Vámi žádné potíže. A podle spisu si myslím, že se na tuhle práci velice hodíte. A to že se se mnou hodláte hádat to jen potvrzuje." odporuje mi a v ořích mu zajiskří.

,, Ale co když nechci? Co když chci zůstat tady se svými kamarády a s rodiči? ptám se potichu.

Ještě nikdy jsem nikoho neviděla že by odmítl. Vždycky ty vybrané děti odvezli a už jsme o nich nevěděli. Občas se některé z nich objevilo na obrazovkách, ale jinak jsme o nich nic nevěděli. Společnost tajila jejich bydliště, práci i všechny ostatní informace. Byli odtrženi od kamarádů a svých příbuzných a to já nechci.

,, Ale, ale Elizabeth. Ty se se mnou opravdu chceš hádat? To si nemyslím. Teď spolu nastoupíme do auta a pojedeš se vzdělávat do jiné školy, aby si mohla dělat tu úžasnou práci jako já." říká stále s úsměvem, ale oči mu ztmavly. Vypadal nebezpečněji.

,, Ale já nechci." kňuknu, ale vzdávám to. Pro Společnosti nic nezmůžu. Ovládají nás a my se musíme podřídit.

,, Neboj se Liz, můžu ti tak říkat že jo, tam kam pojedeme se ti bude moc líbit. Je to krásné místo na vzdělání a najdeš si nové kamarády a když ti bude smutno, pošleme pro tvoje rodiče, ničeho se neboj." přemlouvá mě svým líbezným hlasem.

Podřizuji se tomu nátlaku. Zvedám se ze židle a objímám se se svojí jedinou kamarádkou. Ostatní se na mě dívají vražednými pohledy, protože to ano chtěli být vybráni. Klidně bych jim to přenechala. Když procházím kolem učitelky, poplácává mě po rameni a přeje nmi hodně štěstí. Nejspíš ho budu potřebovat, abych se z toho nezhroutila.

Vycházím ze školy ještě se dvěma dalšími dětmi, co byli vybrány. Obě to jsou holky a vesele spolu brebetí. Vypadají spokojené sami se sebou, že je vybrali. Musejí to být nějaké třídní fiflenky a taky tak vypadají. A na té škole jich bude určitě spousta. Pane bože, do čeho si mě to zase zatáhl? Rozhodla jsem se, že se nebudu bavit s nikým namyšleným, i kdybych měla zůstat navždy sama. Lepší samota, než aby se ze mě stala podobná nána.

Nasedáme do černé luxusní limuzíny. Vevnitř je to větší než můj pokoj. Prkeně se usedám dozadu a jen tiše naslouchám dění okolo. Christian se snaží s námi bavit a doluje o nás co nejvíc informací. Jaká je naše nejoblíbenější barva, co rády jíme, jaké předměty máme rády a podobné kraviny. Ty dvě mu odpovídají a říkají víc, než by chtěl slyšet, jak vidím z jeho pohledu. A já mlčím. Nechci, aby o mě kdokoliv něco věděl. Tím se budu bránit. Nikdo o mě nebude nic vědět a nemůžou předvídat, co udělám. To je na začátek dobrý plán.

Christian se několikrát pokouší mě zapojit, ale já odmítám promluvit. Po pár pokusech to vzdává a baví se s ostatními. A já mám čas na přemýšlení.

Nikdy jsem nečekala, že se tohle stane. Tohle byl poslední rok Výběru v mém ročníku a byla hodně mizivá naděje, že vyberou mě, ale ono se to stalo, bohužel. Teď jedu s neznámými lidmi neznámo kam a já mám pocit, jako bych se měla rozpadnout. Nejsem zvyklá dělat něco zajímavého, něco neobvyklého. Nelíbí se mi ten pocit. Vůbec nevím co mě čeká, až vylezu z tohoto přepychového auta. Nemám ani žádnou představu, protože nám nikdo nikdy nic neřekl. Bojím se a to se moc často nestává. Bojím se, že za tím vším je něco víc. Něco hrozného. Nevím, jak mě to napadlo, ale vím, že je to pravda. Napovídá mi to můj šestý smysl, o kterým jsem nevěděla, že ho mám. Aspoň nějaká pozitivní zpráva.
Asi po třech hodinách jízdy a únavného tlachání o ničem zastavujeme.

,, Tak holky, tohle se stane vaším domovem na celý váš další život." říká a vystupuje jako první.
To co venku vidím, mě naplňuje hrůzou a dřív než zavírám oči, abych se ubránila tomu tlaku okolí, vidím v Christianových očích krutou radost. Potom je tma.