Žár zelených očí - 10. kapitola

10. kapitola

Stále se koukal trošku podezřívavě, ale podal mi lahev vody, za kterou jsem byla vděčná. Nebyla jsem schopná ani poděkovat a žíznivě jsem vypila skoro všechnu vodu. Vděčně jsem na něj pohlédla a on jen přikývl.

"Nemůžeme tady být dlouho, pojď se mnou." Lahev si schoval do kapsy kabátu a chytil mě za ruku. Vykročili jsme kupředu.

Doslova mne táhl za sebou, až se mi podlamovaly nohy a zakopávala jsem o kameny a kořeny na cestě. Stále jsem trošku nevnímala, klidně jsem mohla skončit na policejní stanici nebo mohl zavolat na to číslo, ale něco mi říkalo, že mi nezbývá nic jiného, než mu věřit. Nebyla jsem schopná promluvit, a tak jsem poslušně klopýtala za ním.

Zamumlal něco v tom smyslu, že to vezmeme zkratkou. Zase jsme se octili na lesní cestě. Na ulici sice ještě nikdo nebyl, ale byla jsem vděčná, nebylo by dobré, kdyby nás někdo viděl. Prolezli jsme křovím, na co jsem už byla zvyklá, takže mi to nevadilo, ale byla mi zima a opět jsem ztrácela síly. Kluk si toho ovšem všiml a trochu zpomalil.

"Je ti zima, co? Ani se nedivím, s těma roztrhanými hadry…" Prohodil.

"Hm..."

"Na, vezmi si můj kabát." Zašklebil se a ochotně mi ho podal.


Vděčně jsem se usmála. "Ehm... díky. Jak- Jak se vlastně jmenuješ?"

"Copak na tom teďka záleží?" Rychle pokračoval v chůzi.

"Ne, já jen tak..." Rozpačitě se podívám k zemi.

"Jsem John. Už se moc nevyptávej a pojď." Odpověděl nevzrušeně.

Docela mě tím urazil, vždyť jsem skoro nic neřekla. Jenom jsem poděkovala a zeptala se na jméno. Snad můžu vědět jméno toho, kdo mi pomohl. Nicméně jsem se už na nic nevyptávala a vyčerpaně následovala Johna. Je pravda, že jsem se nemusela ptát na jméno, ale spíš na to, kam jdeme.

"Ehm... Johne, ještě poslední otázka. Kam to vlastně jdeme?" Opatrně jsem se zeptala a dočkala se odpovědi, se kterou jsem vlastně počítala.

"To se brzy dozvíš."

Vystoupili jsme z lesa a opět vyšli na ulici, kde již chodili lidé. Nebylo už tak brzy, vesnice se probrala ze spánku. John se tvářil trošku nesměle, někteří lidé po nás zvědavě pokukovali a něco si šeptali.

"Vidíš? Právě proto jsem chtěl, aby ses na nic neptala a rychle mě následovala." Potichu prohodil.

Provinile jsem pokrčila rameny a podívala se směrem, kterým pospíchal. Mířil ke dveřím průměrného domku, který byl na rozdíl od těch ostatních poničený. Měl vybledlou šedou barvu, místy byl špinavý a oprýskaný. Okna už asi nikdo dlouhou dobu neumýval, přes prach nebylo téměř vidět. Akorát škvírou v rozbitém okně se dalo nahlédnout dovnitř.

Zvláštní dojem dělala zahrádka s malými stromky a květináči s květinami. Uschlé květiny na záhonech byly pošlapané a zlámané. I přesto to na mě působilo dobře.

Dveře vypadaly nově, John strčil klíč do zámku a spěšně odemkl. Tázavě se na mě zadíval, když jsem dlouho nešla a prohlížela si okolí. Pokynul, abych vešla dovnitř. Zamkl na dva západy a vedl mě do místnosti.

Všude bylo takové pusto a prázdno, nebyla jsem na to zvyklá. Místnost, kam mě dovedl, pravděpodobně sloužila jako kuchyň.

"Posaď se." Ukázal na starou lavici.

Poslušně a hlavně s oddechem jsem si sedla a vyčkávala, co bude dál. Plná obav a únavy. Kdybych neměla možnost sednout si, tak bych to už asi nevydržela a svalila se na zem. Všechny události za poslední hodiny byly tak vyčerpávající. Zavíraly se mi oči, ale ze všech posledních sil jsem se snažila sledovat Johna, který právě dal vařit vodu na čaj. Ale co, nic se mi nestane, s touto myšlenkou jsem se opřela o stůl a zavřela oči.

***
Rozespale jsem se rozhlížela okolo. Kde to jsem? Ležela jsem v tvrdé posteli se zapáchajícím polštářem a roztrhanou dekou. Dále byl v místnosti stolek s čajem a věšák s oblečením. Ehm... To je pro mě? Asi ano... Nebo ne? Oblečení bylo dívčí, že by ho tu John nachystal?

Pomalu jsem se vyškrábala z postele a podívala se z okna. Vypadalo to, jakoby se právě rozednívalo. Copak jsem spala tak dlouho? To není možné, musím něco udělat. Ale sakra co?! Co mám dělat, když jsou všichni proti mně? Tedy... asi až na Johna. Jak jen zachráním ty děti? Jak zachráním svět?

Dveře do pokoje se otevřely a já leknutím nadskočila. Objevil se v nich John, který v rukou držel džbán. Pousmál se nad mým úlekem a ukázal na věšák.

"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Tady jsem ti nachystal nějaké oblečení, v tomhle nemůžeš dál být. A určitě máš žízeň, tady je čaj." Pokývnul ke stolku. "A tady máš džbán s vodou, aby ses mohla umýt." Proč tohle všechno dělá, proč je tak hodný?

"Děkuju." Upřu na něj upřímný pohled.

"To nestojí za řeč. Potom přijď do kuchyně na snídani." Usmál se a zavřel za sebou dveře.

Pořádně jsem si opláchla obličej plný šrámů způsobených procházením křovím v lese. Ledová voda příjemně chladila a hlavně smývala tu špínu. Konečně jsem se svlékla z toho špinavého, roztrhaného oblečení a vzala si čisté. S hrnkem čaje v rukou jsem vyšla z místnosti.

John seděl na lavici a popíjel čaj, když mě uviděl, poposedl si dál, aby mi uvolnil místo a přistrčil ke mně talíř s čerstvým pečivem. Stačil jeden pohled na jídlo a zakručelo mi v břiše, nejedla jsem tak dlouho... S chutí jsem se zakousla do housky.

Spolykala jsem poslední sousto a prohodila k němu: "Měla bych jít, už jsem se zdržela hodně dlouho. Určitě ti to všechno jednou oplatím, děkuju."

"A kam chceš jít? Co se vlastně děje? Nejdřív mi to vysvětli..." Jeho naléhavý tón mě od toho spíš odrazoval.

"Promiň, ale nemůžu... Vážně bych měla jít." A kam? Domů? Co jsem vlastně chtěla?

"A co když tě nepustím? Když mi všechno povíš, budu to brát jako poděkování za to, co jsem pro tebe udělal. Platí?"

Copak to jde odmítnout? Jeho hnědé oči o vysvětlení úplně žadonily...

"Ach jo, no tak dobře. Ale budeš si myslet, že jsem se zbláznila. Budeš mi to muset věřit. Platí?" Stejně mi věřit nebude.

"Platí, tak povídej." Řekl s nedočkavostí hlase a já začala pěkně od začátku.

Pověděla jsem mu snad všechno, od toho, jak se u nás ve škole objevil, jakože režisér a vzal si nás, tři zelenooké holky. Pod záminkou točení filmu nás unesl a uvěznil na nějakém místě se spoustou dalších zelenookých dětí. Zmínila jsem i laboratoř, braní energie, pana J. D. a nezapomněla jsem snad vůbec na nic.

John nejdřív koukal zmateně, téměř až vyděšeně. Za celou dobu, co jsem mluvila, ani nedutal. Zato já se na něj pořád dívala, jestli nezačne namítat, že si to vymýšlím a jsem blázen. Nic takového nepřišlo. Dopověděla jsem vše potřebné a hlasitě vydechla. Čekala jsem, co přijde ze strany Johna.

"Nevěříš mi, co?" Posměšně jsem se na něj zadívala. Kdo by mi to taky věřil.

"Ale jo, věřím, promiň, trošku jsem se zamyslel. Tak ty říkáš, že musíš zachránit ty děti... Ale jak to chceš udělat, když tě ostatní budou považovat za nebezpečnou osobu a blázna? Něco mi říká, že mě budeš ještě potřebovat." Spiklenecky mrkl.

"Počkej... jak to myslíš?" Už mi ale pomalu svítalo.

"No prostě půjdu s tebou. Místo tebe zajdu na policejní stanici ve tvém městě a nasměruji je tam, kde kují pikle ti zelení roboťáci. Je to dobrej nápad, ne?" Je to dokonalý nápad.

"Ale to po tobě nemůžu chtít... Co když mě chytí a budeš z toho mít problém i ty? To nemůžu dopustit. Vlastně nechápu, proč pro tohle všechno děláš. Nemám nic, čím bych se ti mohla zavděčit."


"Ale chceš je zachránit, nebo ne? Chci ti pomoct, věř mi. Já věřím tobě, věř i ty mně."

"Proč mi věříš? Nechápu to."

"To není důležitý, prostě ti věřím. Važ si toho." Tohle je záchrana.

"Dobře. Ale musíme rychle jednat. Nebo bude pozdě..."

***

Plán byl následující, sehnat auto, co nejrychleji se dostat do města a navštívit policii. Po cestě domyslíme detaily, aby John věděl, co vlastně říct. A potom už budeme čekat na přerušení plánů pana J. D.. Nechtěla jsem Johna strašit, ale bála jsem se, že už bude pozdě. Christian už mi možná překazil plány. Ale o Johnovi neví, což je dobře. Stejně se bojím. Nejvíce toho, že mě někdo neustále sleduje. Mám strach.

***

"Eliz, tak dělej! Auto je přichystané za domem, můžeme vyrazit. Máš všechny věci?" Křikl John ode dveří.

Zkontrolovala jsem všechno vybavení v batohu, zdálo se, že je všechno připraveno, mohli jsme vyrazit.

John zasedl na místo řidiče, já pro jistotu na zadní sedadlo, aby si mně nikdo nevšiml.

"Ehm... Kde jsi vlastně vzal to auto? A máš vůbec řidičák?" Nevěřím tomu, že je jeho nebo půjčené a řidičák nemá stoprocentně, řekla jsem to spíš jen pro uvolnění atmosféry, která panovala. Stejně to bylo jedno, hlavní je dostat se nejrychleji do města.

"Je půjčené," Zasmál se. "A jasně, mám... Možná. Vlastně, kde bych ho vzal?" Oba dva jsme se rozesmáli, ale nebyl to upřímný smích.