Psychopati - 9. kapitola

9. kapitola

Pohled: Tifani

Bylo už pozdě odpoledne a Saša nikde. Adam nikde. Byla jsem sama. Zase sama. Cítila jsem prázdnotu. Jako by mi někdo vysál veškerý city, naději i strachy. Byla jsem prázdná schránka. Tělo bez duše. Duše bez těla.

Jsem na tomhle světě zbytečná. Nikdo mě nepostrádá, nikdo mě nehledá. Nikdo mě nemá rád, nikdo neprojeví soucit. Všem jsem ukradená. Naprosto lhostejná, protože já jsem nic. Nic, co všem jen přitěžuje. Nic, co se snaží, ale vždy se špatným výsledkem. Nic, co je naprostá nicka. Vyvrhel.

Naprosto automaticky jsem se zvedla z postele a jistým krokem se vydala do koupelny. Byla čistá. Někdo ji po mém incidentu umyl, ale dlouho tak nezůstane. Šáhla jsem pro žiletku. Sašu nejspíš nenapadlo ji schovat, nebo na to zapomněla. Tak či tak, byla jsem ráda.

Vzala jsem ji do ruky a tupě zírala na tu věc, co ničí moje tělo. Bolest mysli, stroje tělu. A teď byl ten stroj žiletka. Nejlepší kamarád, který byl vždy při ruce. Sjela jsem ostrou hranou po zápěstí.

Byla to jen povrchní rána. Ani jsem nepřitlačila, ale stačilo to, aby se mi na ruce vytvořila jediná kapička krve. Setrvávala na místě a byla jako zrcadlo do mé duše. Viděla jsem sebe, můj osud. Všechno a nic.

Znovu jsem přejela ostřím po ruce. Tentokrát silněji. Z rány vytekl pramínek krve. Jako slzy dopadaly na bílou podlahu, kde umíraly spolu se mnou.

Třetí rána. Čtvrtá. Potřebovala jsem ještě. Zoufalství mě pohánělo dál. Potřebovala jsem to. Bylo to jako droga. Musela jsem to mít, jinak bych se zbláznila.

Někdo zaklepal. Nevšímala jsem si toho. Upírala jsem všechnu svoji pozornost na žiletku a krev na mojí ruce. Krev, která si dělala cestičky okolo ruky a potom padala na zem, kde už se tvořila malá louže.

Někdo zaklepal znovu. Nevšímala jsem si toho. Protože tohle bylo důležitější.

Někdo vešel. "Tafani?!" zavolal ten někdo s panikou v hlase. Adam.

V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Neměla jsem čas na to, abych po sobě zametla stopy. Byl jen čas schovat žiletku za záda. Potom už jsem jen v hrůze zírala do Adamových modrých očí.

"Mohla bys mi sakra vysvětlit, co tady děláš?! Co si sakra myslíš? Že ti tohle pomůže?! Okamžitě mi dej tu žiletku!" ječel na mě hystericky. Byl vzteky, ale i strachy úplně bez sebe. Bylo to na něm vidět. Radši jsem mu žiletku, se klopenýma očima, podala.

"Mohla bys… Mohla bys…" hlas se mu zadrhával, jak se snažil uklidnit. "mi vysvětlit, co to má všechno znamenat?!"

Nevěděla jsem co říct. Netušila jsem, co mu odpovědět, protože odpověď na tuhle otázku jsem sama neznala.

Nevím jak, ale najednou jsem na sobě cítila Adamovo tělo. Jeho objetí. Nevím, jestli jsem se přiblížila já, nebo on, ale vlastně to bylo jedno. Byla jsem v jeho náručí, kde jsem se cítila bezpečně.

Brečela jsem. Brečela jsem mu na rameno, až ho měl celý promočený, ale jemu to nevadilo. Nebo to na sobě nedal znát.

Stáli jsme uprostřed koupelny, v kaluži krve. On mě objímal a tichými slovy mě uklidňoval. Já plačící a neschopná se uklidnit. Slzy se draly na povrch a nebyly k zastavení. Až po čase, když už slzy došly, jsem přešla v tichý vzlykot.

Adam mě opět vzal do náruče a odnesl do postele. Tentokrát ale neodešel. Zůstal se mnou v posteli a objímal mě. Byla jsem mu za to vděčná. Vzlyky utichaly a já se konečně mohla normálně nadechnout. Mohla jsem zkusit promluvit a vysvětlit mu to, ale nechtěla jsem.

Chtěla jsem zastavit čas. Potřebovala jsem, aby se čas zastavil v téhle situaci. Ale běžel neúprosně dál a Adam mě pustil.

"Musím jít uklidit koupelnu, aby Saša nic nepoznala." Pronesl tiše a odešel do koupelny. Slyšela jsem hukot vody a poté hadr přejíždějící přes kachličky. Adam byl dokonalý. Myslel na všechno. Zatím co já…

Mezitím, co Adam uklízel, dala jsem se nějak dohromady. Obvazem, který jsem měla v tašce, právě pro tyhle případy, jsem si obvázala zápěstí. Utřela jsem si slzy a zhluboka jsem dýchala. Musel jasem se uklidnit.

Adam byl za chvíli zpátky. Vlezl zpátky za mnou do postele a obejmul mě. Bylo to příjemné. Nikdy jsem nebyla v takové blízkosti kluka. Nikdy jsem netušila, že to bude takové. Příjemné, milé, dokonalé. Už nikdy jsem z jeho náruče nechtěla odejít.

"Vysvětlíš mi to?" zeptal se tiše?

"Já.." hlas se mi zadrhl. Tiše jsem si odkašlala. "Já nevím. Musela jsem to udělat. Adame pochop, já tohle nedělám dobrovolně!" na konci věty už jsem skoro křičela.

"Já vím, já vím." Chlácholil mě. Objímaly jsme se ještě dlouho. Nikomu z nás se nechtělo z objetí vymanit. Ale ta chvíle musela přijít.

Odsunula jsem se od něj jako první.

"Já musím si pro rozvrh…" odpověděla jsem na nevyslovenou otázku, která vysela ve vzduchu.

"Půjdu s Tebou" odpověděl rychle.

Doufala jsem, že to řekne. Chtěla jsem ho mít po svém boku. Navždy.

V té chvíli jsem si poprvé uvědomila, že jsem se do něj zamilovala. Nebyla to letní láska. Byla to pravá láska, která by měla vydržet celý život. Aspoň z mé strany. Ale nechtěla jsem si to přiznat. Já, bezcitná, zlá, nestvůra, přece nemůže být zamilovaná. Nikoho si nezasloužím!

V tichosti jsme vyrazili. V tichosti vedle sebe. Občas se naše ruce dotkly a já ucítila elektrický výboj, po kterém mi vstávaly konečky vlasů. Ale bylo to příjemné. Všechno, co souviselo s Adamem, bylo příjemné. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že tohle je špatně. Já si nic z toho nezasloužím.

Když jsem konečně dostala svůj rozvrh, nestačila jsem se divit, co všechno budu muset mít. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno a jen se hrozila předmětů a meditací, co mě čekaly. Konečně jsem se cítila normálně.

Zítra budu začínat až odpoledne. Dopoledne mám schůzku s doktorem, který mě seznámí s některými dalšími věcmi a bude mi zadávat úkoly. Nebo aspoň to mi řekla vychovatelka, která se na mě po celou dobu usmívala. A přitom se mračila na Adama, který stál za mnou.

Poděkovala jsem vychovatelce a vydala se zpátky do pokoje. Za sebou jsem slyšela kroky Adama. Cítila jsem jeho pohled v zádech, ale neotočila jsem se, ani nezpomalila. Stejně mě za chvíli dohnal a šel zase těsně vedle mě.

Byli jsme u mého pokoje.

"Děkuji." Poděkovala jsem upřímně. Dneska už po druhé.

"Nemám za co. Zase" zasmál se. Na tvářích se mu udělali roztomilé dolíčky. "Ale jestli to uděláš ještě jednou…" vyhrožoval nedokončenou větou. Nevěděla jsem, co se stane, ale nehodlala jsem to riskovat. Jeho přátelství jsem si cenila. Hodně.

"Dobře, pokusím se." Usmála jsem se na něho. "Já už musím, tak... ahoj" rozloučila jsem se.

"Pá. Neboj, zítra se zase uvidíme." Zasmál se zase.

A já se taky zasmála. Byla jsem šťastná, protože jsem měla důvod se těšit na zítřek. Protože jsem měla naději, jiskru, která mě bude držet nad vodou.